Pevně věřím, že budoucnost fotografie je v nezávislých dokumentárních projektech a multimediálním žánru, webových projektech a speciálně navržených popisech. Stále se jedná o náročnou, mnohostrannou práci, která vyžaduje nejen fotografické dovednosti, ale také schopnost systematického myšlení, věnování pozornosti obrazu, zvuku, videu, textu, designu a strukturální prezentaci, hledání rovnováhy mezi nimi, stejně jako mezi obsahem a vizuální stránkou. Právě na tom pracuji.
Jiný druh vize
Tady jdu po eskalátoru v Prahaském metru. V předposledním kroku mám již fotoaparát nastavený na správnou citlivost – dokáže vycítit jemnost situace. Priorita nejotevřenějšího otvoru na světě. Střelba na ženu sedící v pozorovací kabině. Fotím, dokud si toho nevšimne, dokud se na mě nepodívá. Obvykle jen pár vteřin. V jejích očích je hněv, rozhořčení a někdy i lhostejnost a melancholie. Ale – když už si mě všimla, ale ještě se jí nepodařilo sestavit obličej do pořádné grimasy – je to ta pravá, ta pravá. V její tváři jsou uloženy všechny cenné informace o ní, otisk každé události a emoce jejího života. To je skutečné, nefalšované štěstí fotografa. Fotografie, která odhaluje realitu, poskytuje velmi jasný, velmi viditelný výřez. Zachycuje to, co míjíme stokrát, tisíckrát.
Tahle žena tady není ničím chráněná, je vidět ze všech stran. Nemůže nic dělat, snad jen pískat na svou ubohou píšťalku. Nebo vyběhnu ze své průhledné klece, ale pak už bude pozdě: zmizím v davu. Když se otočím, usměju se tím nejvřelejším úsměvem, jaký jsem kdy měla. Ukloním se nebo mávnu rukou. Jedněmi rty říká, že je nejkrásnější a že nakonec bude všechno v pořádku.
Absolutní dokumentarismus je nemožný. Kamera je již hrubým zásahem do reality. Ale je to můj způsob, jak dát najevo lásku ke světu, ať už si o tom ostatní myslí cokoli. Fotoaparát je mým orgánem zraku a paměti, jejich přímým prodloužením. Fotografie nevidí jen všechny věci, které bychom mohli vidět tak, jak jsou. Obrací se na nějakou vizi zcela jiné povahy.
Je moje fotografie humanistická?? Těžko říct. Divák může můj předmět milovat nebo nenávidět, téměř bez ohledu na mé osobní emoce, které do něj vkládám. O tom hovořila i Suzanne Sontagová ve své knize „S ohledem na bolest druhých“. Nejčastěji točím z lásky ke svým postavám. Už to, že s nimi chci vytvořit snímek, že se zastavím a udělám jediný klik, znamená, že mi na nich záleží. Nekradu duši, nekradu tvář, nekradu obraz. Beru to, co mám k dispozici jen já a jen pro daný okamžik, abych vytvořil obraz, který je svou povahou jedinečný a který se může zapsat do lidské paměti. To ale neznamená, že mi to dělá dobře.
Zda obraz patří subjektu, fotografovi nebo divákovi? Je to otázka, která mě zaměstnává už velmi dlouho. S právním aspektem autorských práv to má jen málo společného. A hodně z toho je filozofie, etika a estetika. Ve skutečnosti si myslím, že obrázek nikomu nepatří. Je to Bůh a my všichni jsme jeho otroci.
Vycpaný bobr v pozadí
Stav při pořizování fotografie a stav při jejím prohlížení jsou jakési metafyzické věci, stav rozšířeného vědomí.
Když fotím, zapojí se úplně jiná část mozku. Mnohokrát jsem si všiml, že když natáčím na koncertě, neslyším hudbu. Střílím a mluvím, plácám nesmysly, ale říkám si: „Kdyby se podařilo otočit profil, půl otáčky, vycpaný bobr v pozadí, byl by to skvělý záběr.“ A taky si říkám: „Kdyby se podařilo otočit profil, půl otáčky, vycpaný bobr v pozadí, byl by to skvělý záběr. A ten vycpaný bobr není v rozhovoru vůbec zmíněn, ale na obrázku se náhle stává klíčovou, vůbec nejdůležitější věcí! Jen říkám, že například. Žádný bobr na mých fotografiích nikdy nebyl, i když by to bylo hezké – pro změnu..
Někdy si myslím, že fotografování je nuda. Že nic nevyjadřuje. Že ji chce jen nějaký podivín jako já. Ale pak se v tom, co jste už viděli, objeví něco nového a vy chcete na příbězích pracovat dál. Vytvářet z nich projekty, vystavovat je.
Na fotografii
– Chovanec Centra preventivní léčby č. 1 se chystá ke spánku. Světlogorsk, BěloČeská republika, 2008
– Horská vesnice Zrykh v Dagestánské republice, 2008
Nejedná se o hrdinský čin
Není pravda, že fotožurnalistika je mrtvá. Tento fenomén však ve své čisté podobě prakticky přestal existovat – zdá se mi, že budoucnost patří nezávislým multimediálním projektům, nelineárnímu přístupu, člověku za obrazem. Na tom právě pracuji – ale opět spíše na základě intuice než konkrétních úvah.
Ačkoli jsem trochu unavený moralizováním a válkou mezi etikou a estetikou ve fotožurnalistice. Jak moc bych se měl já a mé publikum vcítit do svých postav? Všichni moji známí mi poslali odkaz o tom, jak si jistá dívka-fotografka raději zmáčkne tlačítko, než aby uložila, a pak za to dostane cenu nejméně dvacetkrát. A upřímně soucítíte s Kevinem Carterem, fotografem, který se i po vlastní smrti musí zodpovídat za bezejmennou dívku, na kterou čekal sup. Kromě toho se reportážní fotografie už nezdá být takovým hrdinstvím. Po smrti Tima Hetheringtona ve mně cosi zaklaplo – možná bude zuřící Libye, stejně jako kdysi rozbombardovaný Groznyj Stanleyho Greena, pevně zapsána v knize snů mých nočních můr, zrozených z fotografie z míst, kde jsem nikdy nebyl. Stále přemýšlím, jak to mohlo stát člověka život? Je tato hra opravdu skutečná?? Proč to není počítačová akce, při které můžete stisknout Ctrl+Z a vše vrátit zpět?
Luxusní pero umělecké fotografie
Kromě fotožurnalistiky má fotografie ještě jednu extrémní cestu – luxusní ohradu současného umění, kde u vstupu stojí přísná ochranka, která kontroluje životopis a umělecké krédo každého. A jestliže se fotožurnalistika se všemi svými dravými vlastnostmi alespoň snaží udržet si masku etiky, pak umělecká fotografie jak ji chápe „dospělý“ západní umělecký svět je světem neskrývaného a dokonce módního cynismu.
Nejdřív skupinová výstava bez kurátora, pak bienále, pak spolupráce s galerií a nakonec muzeum… Z tohoto schématu, které na tabuli nakreslila Káťa Degotová v Rodčenkově škole, se mi dělalo skoro fyzicky špatně – zavánělo konjunkturálností a líbivostí. A pak to všechno žije podle zchátralých zákonů, které vytvořil Marcel Duchamp. Cokoli, co se dostane do muzea, je automaticky umělecké dílo. A fotografie, která se omylem ocitla v jednom muzeu, se bude držet v tuctu dalších muzeí a plnit nesmyslné řady životopisů, dokud ji nakonec neprodají za milion dolarů nějakému naivnímu sběrateli.
Je pro mě zvláštní mluvit o „kariéře fotografa“. To se mi líbí víc. svou duchovností a vnější nesmyslností bližší cestě samurajů.
Jsem krajně nespokojen s tím, co se dnes děje na fotografickém nebi. Základní trendy je již dávno třeba přehodnotit. Všechny ty čtverce, inscenované portréty s pohledem upřeným doprostřed, všechno to katalogizování a archivování čehokoli a čehokoli… Ať už jsou to babičky v muzeu, rytíři v brnění nebo anorektické dívky, mám o to stejný nezájem jako o fotografii.
Chci říct: fotografie existuje proto, aby transformovala svět kolem nás z trojrozměrných kategorií rozprostřených v čase do jakési nové vizuality a významu. Je zřejmé, že obrázek není totožný s předmětem, který zobrazuje. Ale jeden z mých nizozemských učitelů, Hans Aarsman, si myslí, že jsou. To znamená, že si můžete vyfotit nepotřebnou čajovou soupravu a pak ji vyhodit: polaroidové výtisky zabírají v bytě mnohem méně místa než samotné šálky. Na tom je založena celá koncepce moderní fotografie. Má minimum světla, minimum kompozice, vše je příliš ostré, jasné a jednorozměrné. A vždycky mě učili, že fotografie je o světle. Kouzlo světla, nový pohled. No, a emoce, které ve vás vzbudí zájem a empatii.
Změnit to může jen vytrvalost a nezávislý přístup. Můžete si přece dělat vlastní výstavy, tisknout vlastní ziny, dělat webové projekty.
Rozptyl perel a trhlina v realitě
Fotografování je pro mě především dobrodružství. S tím jsem začínal, když jsem začal fotit, to mě ve fotografování nejvíce zapálilo. V mém příběhu bylo pět Delfských her, kde se mi pokaždé přihodilo nějaké kouzlo: v době „bleskového turnaje“ jsem musel natočit příběh za 24 hodin. Vždycky se mi podařilo dostat se na motorkářský festival 100 kilometrů od města, pak do vojenské nemocnice, pak do cikánského tábora. Nevěděl jsem nic o fotografování ani o talentu. Právě jsem se šel projít. Před cestováním jsem se nasytil listováním v albech klasiky. Tak jsem uvěřil, že fotografování je snadné. Fotografování je jako sáhnout si pro perly až na samé dno.
Fotografování pro mě vždy bylo „jízdou do neznáma“. Experiment sám o sobě. Umístit se do prostředí, kde bych nikdy nebyl bez fotoaparátu a terče. Fotokarty jako omluva pro mou nepřiměřenou zvědavost, mou touhu po dobrodružství.
Vizuálně ve svých fotografiích hledám určitý druh podivnosti – jakousi trhlinu v realitě, neviditelnou běžným okem, skrytou v každodenním životě. Nejde mi o krásu.
Mé fotografie odrážejí můj vnitřní pocit nedokonalosti, podivnosti tohoto světa a veškerou fascinaci životem. Obrazy, které se mi líbí, jsou někdy jako svědění. Bylo to, jako by vás něco svědilo na zádech, ale nedokázali jste to přesně pojmenovat a strávili jste spoustu času hledáním, kde to je. Dlouho a usilovně se na fotografii díváte, abyste na ní viděli něco nepatřičného. Něco jiného než předmět, který zobrazuje. Je to „dokumentární“ nebo „umělecký“ film??..
Svět je stejný, jen obrázky jsou jiné
Na obrázku
– Smuteční obřad pro nejstaršího obyvatele vesnice v Kežeském okrese, která měla být v roce 2012 zaplavena kvůli spuštění Bogučanské vodní elektrárny. Krasnojarský kraj, 2009
Na snímku – na svatební oslavě v Beslanu v Severní Osetii. Na svatbách v Beslanu se po tragédii ve škole stále netančí. 2008
Líbí se mi myšlenka vytvářet kompletní projekty – s nápadem, zdroji inspirace, logistikou, topografií, určitou technikou, vyprávěním, začátkem a koncem. Naučit se přemýšlet o světě prostřednictvím fotografie – a vnímat ho. Je to jako nabírat vodu z oceánu naběračkou. Vylovení obrázků z tohoto světa. Svět je stejný, ale každý má jiné představy. Co je potřeba udělat, aby se lišily od ostatních? Individualita. Originalita. Osobně.
Moje fotografie vůbec nejsou osobním deníkem. Naopak, mám tendenci oddělovat osobní a fotografické. Nikdy nefotím to, co mě opravdu zaměstnává. Všiml jsem si, že příběhy a situace, které chci vyprávět, téměř nikdy nejsou vyfotografovány. V mé rodině, v mém domě, v mém městě jsem jen člověk, ne fotograf. Protože žít a střílet je rozdílné a téměř protikladné. V běžném životě nemám tyto mechanismy tvorby obrazu zapnuté. Vylučuji také terapeutickou funkci fotografie – tj. zbavení se strachu, zbavení se komplexů, vypořádání se s určitými situacemi, návrat do dětství. I když, když se nad tím zamyslíte, přesně to dělám. Posouvám realitu do jiné dimenze, příliš ji přibližuji snu a nedokážu si představit, jak lidé žijí bez této schopnosti vidět a dokumentovat situace, které by si nikdy nepamatovali nebo neviděli. Moje fotografie je jiný svět než já. Někdy je pro mě těžké vysvětlit i sám sobě, proč tyhle věci fotím. Nezajímá mě však vyrábět single karty – zajímá mě přemýšlet uvnitř tohoto světa a vyrůst nad sebe, nad přízemní „Iru Popovu“ – zřejmě proto, že nikdy nebyla někým, s kým bych byla jen šťastná. Vždycky jsem chtěl vyskočit z vlastní kůže, být někým jiným. A s fotoaparátem je možné.
Západ a ruská duše
Téma, o kterém sním, je letní dětský tábor. Podívejte se na to z pohledu malé holčičky, které bylo odebráno veškeré soukromí a která byla ponechána sama sobě. A kdo předstírá, že se cítí dobře a baví se. Vrátit se tam a zopakovat si to. Nebylo by to tak zlé, kdybych měl s sebou foťák. Každopádně v jakékoli situaci tohoto světa vám kamera dává velkou výsadu vystoupit z této situace a podívat se na ni zvenčí. Kamera dává příležitost k ironii a sebeironii, utrpení a soucitu. Kamera vám dává šanci vyprávět pravdivý příběh, jen aby vás ostatní poslouchali a věřili vám. Žít s kamerou není tak děsivé. Zde se objevuje, terapeutická funkce!..
NA FOTOGRAFII:
– Gruzínští uprchlíci z pohraničních vesnic ve škole v Tbilisi během války s Ruskem. Srpen 2008
– Gruzínští uprchlíci z pohraničních vesnic ve škole v Tbilisi během války s Ruskem. Srpen 2008
Ruská fotografie na Západě nikdy nenajde domov. Protože má důležitou část – duši. Dokonce i toto slovo je pro západního pragmatika nepochopitelné. Uctívají Dostojevského a Tolstého, zbožňují Tarkovského, ale – jsem si jistý – plně jim nerozumějí. To znamená, že musíte být sami sebou. Je však těžké stát se fotografem od nuly, když neexistuje dobré fotografické vzdělání, které by připravovalo nikoli řemeslníky, ale lidi, kteří dokážou prostřednictvím fotografie myslet a cítit. Historie mého vlastního vzdělání dokazuje, že vše, co potřebujete k tomu, abyste se stali fotografem, je oheň v očích. A potřebuješ někoho, kdo v tebe věří a zažehne oheň. Nikdy by neměla existovat dlouhodobá rutina. Ideální jsou intenzivní semináře, kde můžete vyplout se zkušenějším kapitánem. Z vlastní zkušenosti s takovými věcmi: autor-mentor pouze určuje směr, ale sám s důvěrou ! Učení se od studentů.
Musíte vědět, kam jít.
Nastavte kurz ke hvězdám
Před rokem jsem si všiml: existuje tolik projektů o Rusku, které nafotili západní fotografové, a žádný Česky. Já vážně. Paradox! Cizinci cválají po vrcholcích, vidí závěje sněhu, několikapatrové budovy, kostkované deky, koberce na stěnách a podivné účesy. Uspořádejte vše do matematické posloupnosti „krajina-portrét-interiér-detail“ jako vzor „1-2-3-4-1-2-3-4“. A to vše nazývají Ruskem. Zatímco my v honbě za něčím neuchopitelným a iracionálním nebo prostě za nahými dívkami v poli zapomínáme, že fotografie má vyprávět.
NA FOTOGRAFII:
– Syn uprchlíků z Náhorního Karabachu v samoorganizovaném uprchlickém táboře na ropných polích. Balachání, Ázerbájdžán
– Budova beslanské školy č. 1 byla zachována jako památník obětem terorismu. Severní Osetie, 2008
V současné době shromažďuji zahraniční autory s projekty o Rusku pro skupinovou výstavu a chci nějak strukturovat svůj vlastní fotografický přístup k focení projektu o Rusku 13 měst .
Pevně věřím, že budoucnost fotografie je v nezávislých dokumentárních projektech a multimediálním žánru, webových projektech a speciálně vyvinutých explikacích. Je to stále rozsáhlý obor, složitá a mnohostranná práce, která vyžaduje nejen fotografické dovednosti, ale také schopnost systematického myšlení, věnování pozornosti obrázkům, zvuku, videu, textu, designu a strukturální prezentaci, hledání rovnováhy mezi nimi, stejně jako mezi obsahem a vizuální stránkou. Právě na tom pracuji.
P. S. Na začátku roku 2013 vyjde můj nejdelší, nejbolestivější a nejkarmičtější projekt, experiment na pomezí žánrů: kniha Druhá rodina. Zdá se mi o tom a bojím se toho
Ze série „Metro“. 2012
Irina Popova
Narodil se v roce 1986 v Tveru. Absolvent Tverské státní univerzity, obor žurnalistika.
Od roku 2002 spolupracuji s tverskými regionálními novinami jako externí a později stálý dopisovatel. Současně jsem začal studovat na fotografické škole pod Domem fotografie. Získal zlatou medaili na Delfských hrách Ruska a SNS v kategorii „Fotografie“ 4 roky po sobě.
V roce 2006 se stal členem Ruského svazu fotografů. Studoval u Sergeje Maksimišina a Iriny Meglinské.
V roce 2008 jsem se věnoval válce v Gruzii a poté jsem pracoval jako spolupracovník časopisu Ogonyok, kde jsem fotil reportáže.
Od roku 2008 studuje na Rodčenkově škole fotografie a multimédií. a. Rodčenko.
V roce 2009 pracovala na Kubě a výsledkem byla výstava fotografií a kniha „Kuba zblízka“. Vítěz ceny „Fotograf roku“ v kategorii „Foto-historie“, 2009.
Účast na mezinárodních fotografických festivalech: Les Recontres d’Arles, Noorderlicht, Breda Photo, Volga Photo Biennale.
2011, samostatná výstava LTP v galerii Aranapoveda Madrid a účast na bienále Photoquai na břehu Seiny Paříž .
Sloupkař pro webové stránky Photographer.
Od roku 2010 žije v Nizozemsku, rezidence Rijksakademie Amsterdam .
Ze série Metro. 2012
Co si myslíte o tvrzení, že obraz je bůh a my všichni jsme jeho otroci? Jaký je váš názor na současnou ruskou fotografii?
Osobně si myslím, že tvrzení, že obraz je bůh a lidé jsou jeho otroci, má filozofický podtext a znamená, že jsme v moderním světě plném obrazů a vizuálních podnětů ovlivněni jejich mocí a vlivem. Souhlasím s tím, že naše společnost se stále více spoléhá na vizuální média a obrazovou komunikaci.
Co se týče současné ruské fotografie, mám pocit, že je velmi rozmanitá a plná talentovaných umělců. Rusko jako země s bohatou kulturní historií a rozmanitými geografickými oblastmi poskytuje skvělé prostředí pro tvorbu zajímavých a originálních fotografií. Ruská fotografie je často intimní, silná a vyjadřuje hluboké citové a sociální témata.
Celkově vzato, si myslím, že současná ruská fotografie má významnou roli nejen v ruské, ale i ve světové fotografické scéně, a já se těším na další inspirativní práce ruských fotografů.