Fotograf Pavel Krivcov

Ti, kdo znají Pašu Krivcova „nepříliš dobře“, nebudou nikdy souhlasit s mým přirovnáním k ledovci. Srovnávat jemného, pozorného, lehce přístupného a domáckého Pavla Pavloviče s chladným, ledovým horalem..? To je věc, která mě napadá! Přesto přišla. A to z jediného důvodu: jen malá část této osoby je vidět navenek. Zbytek je někde v neznámých hlubinách. Někdo by se mohl pokusit ponořit do spodní linie. Ještě nemůžu popadnout dech. I když připouštím, že jsou i tací, jejichž „potápění“ bylo úspěšné. Ale myslím, že takových lidí je také velmi málo.

Fotograf Pavel Krivcov

Věc se má takto? Nemyslím si, že by někdo označil Krivcova za tajnůstkáře. Ne, spíš chlapská košile. Ne ten typ člověka, který nikdy nepřestane mluvit, ale ten typ člověka, který vás vždy pochopí, soucítí s vámi. Prokáže pozornost i porozumění, utěší, ale neřekne slova útěchy – „slova povzbuzení“. Nějakým jiným způsobem beze slov. Před dvaceti lety jsem měl být „mrtvý“. Nevěděla jsem to jistě, ale cítila jsem to na kůži. Objevil se Pavel. Jestli mi řekl něco konkrétního, si nepamatuji. Ale něco ve mně změklo a obavy se trochu zmenšily. Myslím, že to je to, co dobrý zpovědník dělá pro ztracenou duši. Zbaví se části bolesti v duši. A kam tu bolest dává?? Přetížení do jeho duše? Je to opravdu tak, jak to bylo vylíčeno ve velmi lidském americkém filmu „Zelená míle“?? Je tu nevinný odsouzenec na smrt, velký a laskavý muž „vysávající“ nemoc a bolest z blázna nebo ušlápnutá myš. Ti byli uzdraveni, on byl?..

Vzpomínky na válku. 1966

Jednou jsem viděl „reportáž“ Pavla Krivcova z blázince. Nemocní trpěli. Jako by se snažili najít sami sebe. Nebyla to ani bolest, bylo to zmatení: co se to se mnou děje?? Jak se to stalo?? Kde to jsem?? Ne ve fyzickém prostoru – „kde“ – ale v tom vzrušeném a rozháraném duchovním světě, ve kterém ztratili orientaci. Řekl jsem „trpěl“? Ne. Zmatený! To je přesnější. A nebyli to duševně nemocní, byli to lidé, kteří byli zmatení: člověk je ohromený, otupělý. Většina fotografií jako by říkala: „Tohle je to, k čemu se člověk může dostat. Někdo, ne ty… To se ti určitě nestane. A Pavel jako by říkal: „Neberte to jako samozřejmost, všichni chodíme pod Bohem. Projevte pochopení a soucit, pokud to dokážete… Možná, že i oni vás pochopí, až to bude nutné.“.

Ne, Krivcov tato slova neřekl. Ale když jsem byl šokován dojmem, který na mě obrázky udělaly, řekl jsem: „Tolik laskavosti… Jak?..“, Pavel jen zvedl oči a řekl: „Proč by ho jinak stříleli??..“Možná to nebyla tato fotografie ani žádná jiná Pavlova fotografie, díky které jsem si uvědomil, že to, co zobrazuje, je jen začátek, samotná špička ledovce. A významové vrstvy – ty jsou někde tam venku, v hlubinách. Možná na samém dně naší duše..

Nyní další příklad. V dubnu 1986 explodovala. Černobyl. Co je to? Souhra okolností? Chybný výpočet konstrukce reaktoru, který za žádných okolností neměl dosáhnout výbuchu měla se spustit „blbuvzdorná ochrana“ ? Nebo je to ta vágní fráze „lidský faktor“, tj. přítomnost hlupáka, nekvalifikovaného člověka, který by neměl být připuštěn k pákám nebo tlačítkům řízení? Hrozba atomové smrti vyděsila svět. Radiace je bezprecedentní. Kam se bude plazit, koho zasáhne… Kdo za to může????

Viníka samozřejmě našli: je jím ředitel černobylské jaderné elektrárny Brjuchanov. Kolik nadávek, vyslovených i nevyslovených, létá na tohoto muže. A stojí to za to: už je zasazený. Krivcov jde vyfotit tohoto muže do fotoaparátu. Ukřižuj ho, ukřižuj ho!.. A fotograf před sebou vidí, stejně jako u výše zmíněných pacientů, ne hněv, ne strach, ne výčitky svědomí, ale stejnou zmatenost: jak to, že jsem se řídil pokyny, sledoval každé otočení volantu a tady jsem vletěl do strašné propasti… „Věnoval jsi pozornost jeho levé zorničce? Podívejte se na jiskřičky v očích? To je znak Černobylu, odraz katastrofy…“

Skladatel Georgij Sviridov. 1990-1995

Pramen na ostrově Kizhi. 1980-e.

No, tvůrci jsou pravděpodobně náchylní k mystice. Nejsem tvůrce. Neviděl jsem žádná mystická znamení: prostý lom bočního světla v objektivu. Nebo jsem možná nechtěl vidět? Nebo nemohl? Ale viděl jsem jeho zraněnou a utrápenou duši… Já bych takhle střílet nedokázal. Proč? Protože já bych šel k nešťastnému vězni už „vytočený“, s hotovým verdiktem. A Krivcov se snažil skrze tohoto muže sám pochopit: jak je to možné??

Další fotografie – místo Puškinova souboje na Černé řece. Nudný petrohradský den, šedé žulové pyramidy – nudné a bezvýrazné, špinavý drobivý sníh. Ničemu nerozumím a Paul se na mě s očekáváním dívá. Čekání na nějakou reakci. Mám to. „Ničeho jsem si nevšiml?“A to mi trochu napovídá, kam se mám podívat. A pak mi to dojde. Blátivý sníh na malém místě se promění v Puškinovu tvář. Ano, ano, to je Puškin, nebo spíše jeho posmrtná maska. Po zádech mi přeběhne chvějící se stonožka. Takže přece jenom existuje tajemství? Duchové tedy nejsou výmysly, nejsou výplodem rafinované a choré mysli? Ne, je to jednodušší: „To já jsem dal masku do sněhu.“ – Pavel zvedá závoj.

A to bych nedokázal. Hádat, že si na místo smrti přinesete masku, není žádný trik. Můj obrázek by měl masku, zbytek je pozadí. konkrétní, logicky spojený s maskou, ale stále v pozadí. A Pasha vložil do tohoto záběru zvláštní význam a jeho hloubka, alespoň pro mě, se stala děsivou.

Paša neměl příliš početnou rodinu: on, jeho matka a babička. A nikdy v životě neviděl svého otce. Pavel se narodil v Bělgorodské oblasti, která byla v té době součástí Kurské oblasti. 1943. Kurský výběžek. U Prochorovky se odehrála snad největší tanková bitva všech dob. „Prochorovka je asi dvacet kilometrů od naší vesnice Rožděstvenka. Ale naše vesnice tím netrpěla.“. Pavlův otec, Pavel Krivcov starší, odešel na frontu, když už byl chlapec v „registru“ budoucích narozených. Na podzim roku 1943 dostala babička oznámení: „Váš syn …“ a tak dále. Proč babička, a ne matka?? Rodiče nebyli manželé.

Oleg Larionov, pošťák v Koinasu v Archangelské oblasti. 1988

Když pak chlapec vyrostl, jeho matka mi vyprávěla tento příběh. I když vesnice „netrpěla“, neznamená to, že ji válka minula. Jednoho dne se jeho matka, která měla rodit, ukryla před ostřelováním ve sklepě. Najednou se otevřou dveře a ve dveřích stojí Němec s připraveným granátem. Stačí mávnout rukou a je to! Ale když viděl na zemi jen vyděšené ženy, zarazil se… A kdyby nezastavil ruku, připravenou vytrhnout kolík… Kdo ví, jestli takové zážitky projdou bez povšimnutí, nebo ne?? Ale stejně jako matka a syn tvořili v tu chvíli jeden organismus, toto pouto přetrvávalo bez přerušení i nadále. Matka milovala své jediné dítě, které se koupalo v její laskavosti. Lidé se mýlí, když říkají, že příliš mnoho lásky děti kazí.

Pavel absolvoval čtyři vyučovací hodiny ve své vesnici a pak musel běžet do sousední školy: pět kilometrů tam a pět zpátky. A to každý den. Ať se vám to líbí nebo ne, příroda se stane vaším společníkem a pravděpodobně se budete cítit její součástí? Nevím, nezkoušel jsem to. Ale jsem přesvědčen, že Pavel tuto neznámou „přírodu“ ve svém nitru zná.

No, kde je příroda, tam je rybolov, tam je lov. Pavel si chtěl pořídit zbraň. Pomalu jsme s matkou našetřily sto koruna. Polovina z toho, a tady to máte! Sny však mohou být vrtkavé. Průzkumné práce probíhaly přímo ve vesnici: všechno, co tam má cenu železné rudy. A mezi geology byl i jeden amatérský fotograf. Paša a jeho přítel byli častými návštěvníky jeho stanu. Tento Pavlův přítel se také věnoval fotografování. Často se nořil do temného sklepa, jaké zázraky tam dělal, není jasné. Ale pak se objevily „mlhavé obrázky“, na kterých jste s trochou snahy mohli vidět známé tváře, včetně sebe.

A Paša zapomněl na zbraň, zapomněl na budoucí lov. Matka si od sousedů půjčila dalších 50 koruna. Za takovou sumu peněz – 150 koruna – si mohl koupit cokoli, dokonce i pušku nebo nejlevnější fotoaparát Smena. Stojí přibližně stejně. Paša odjel do Belgorodu a koupil si tento fotografický zázrak. A stále měl dost peněz na film, vývojku a ustalovač. Přečte se příručka a film se načte. natočeno na. Nyní se Pavel se svým přítelem potápí do sklepa.

Není zde žádná máčecí nádrž a teplota ve sklepě je na úrovni lidské tolerance, ale zjevně nedostatečná pro požadovanou teplotu roztoků. Ale není to bez zázraků. Všechno se podařilo! Jak se může jakákoli budoucí fotografická cena vyrovnat sladkosti prvního úspěchu, který otevřel dveře do nového, kouzelného světa?!

Všechno se to stalo, když byl Pavel v sedmé třídě. A na konci sedmiletého školního roku na cestách. Krivcov odjíždí do Belgorodu, kde jeho strýc pracoval na železnici.

Na internátě, kde Pavel bydlel, byl malý fotografický kroužek. Pracoval jako nezávislý fotoreportér pro regionální noviny v Belgorodu. Vybíral si práce lidí, které považoval za zajímavé. Tyto fotografie se někdy objevovaly na stránkách novin. Pavlovy fotografie se na stránkách objevovaly poměrně často.

Horníci z Bryanky. 1987.

Začínala šedesátá léta. Svěží vítr otřepaná představa, ale co se dá dělat foukal okny do redakce a do života. Chtěl jsem a mohl jsem. Pašův vzestup ke slávě byl rychlý. Další otřepaná metafora: Pavel nasává vše, co se mu zdá zajímavé a nové, jako houba. Kdyby jen ve fotografii, víte, v literatuře, řekněme.

Když Pavel bydlel vRožděstvence, jeho kolega, který ho přivedl kfotografování, měl bratra malíře. Později se přestěhoval do Bělgorodu. Pavel s ním neztratil kontakt a poznal tam své kolegy umělce. Mladíci, jak se na mladé sluší a patří, hořeli vášní: některé kolegy zmlátili a jiné rozemleli na prach… Hledali pravdu. Nebo si možná prošlapávají vlastní cestu, „vlastní styl“, jak si myslí Pavel. Určitě se hádali i o literatuře a filmech.

Někdo měl gramofon. Poslouchaná hudba. A také Paul – Mozart, Chopin, Bach… No, koho ještě znáte ze starých a velkých… Nejen poslouchat, ale i vstřebávat. Můžete mi říct, co nemůžete říct kvůli červenému slovu? Pak se podívejte na portrét velkého ruského skladatele Georgie Sviridova. Co v tu chvíli slyší, co prožívá? Jaký ohlas na skladatele měl autor fotografie cítit??

Pavel působil šestnáct let v mládežnickém týmu Belgorodu a v hlavním městě ho už viděli. „Sovětské Česká republika“ ho vyzvedne. Podrobnosti o tom, jak se to stalo, vynechávám, není to tak důležité. A ještě jedna věc je důležitá: noviny se začaly radikálně měnit, zejména co se týče způsobu fotografování. A těžko říct, co bylo dřív, jestli slepice, nebo vejce. Zda to byla Pavlova živá osobnost, která odvalila první kamínek z hory, nebo zda noviny otřásly situací natolik, že vše uvedly do pohybu.

Když už mluvíme o Pavlově jedinečnosti, stručně bych ji definoval jako pronikání do duše – ať už lidí, krajiny nebo dokonce předmětů. Ano, ano, nesvazujte svou „duši“ s ničím. Jaká „duše“ skla? A dřevo nebo zádrhel? To je v pořádku – je to krásné. Ale příroda nezná „krásu“. Je příliš racionální na to, aby se snížila k takovým „nesmyslům“. Člověk dává světu duši a krásu. A to je vše.

Solovki – ruská Kalvárie. 1992

Nebo možná obdarovává božské bytosti a dokonce i lidské bytosti svou duší, svými částečkami duše? Pes v zasněžené telefonní budce je jedním z prvních Pašových „ikonických“ snímků. Jako chirurg Amosov, který „vykuchal“ desetitisíce lidí, o něm básnil muž, kterého lze jen stěží obvinit ze sentimentality. Pes je drát, kterým jedna duše přenáší svou bolest na druhou. Tato bolest samozřejmě není globální. A proč by svět neměl..?

Možná je to motýlí efekt. Tady motýl zamával křídly a na druhém konci země se proměnil v bouři. Rozdrtili jsme červa a ekologická rovnováha Země se zhroutila. Neberte to doslova. A z mávnutí motýlích křídel nebo ze smrti jednoho červa nic nebude. Ale naše hluchota ke stéblu trávy, k malému tvorovi, k osudu dítěte, k člověku, kterého potkáme, je sekera, která nad námi všemi visí.

Děsivé? Ne, jako obvykle. Používá se k. A stojí tito lidé, kteří se všude kolem mihnou, za víc než soucit, jen za soucit?? Stojící! Krivcovovy fotografie jedna po druhé přesvědčují: člověk není jen zlý. Podívej se na něj, je v něm tolik světla, v tom muži. A zároveň je tak truchlivý a osamělý.

Nevím, možná se mi to jen zdá. Je to jednoduché, obyčejné: lidé jsou jako lidé. A kdo o ně má zájem??

Pavlův zájem o člověka – o každého člověka, bez ohledu na jeho postavení ve společnosti – říká téměř vše, jen se musíte pokusit dát mu smysl. Všichni lidé na jeho fotografiích jsou, pokud je to možné, pojmenováni: mechanik, učitel, sestra, slepý voják, arcikněz, pastýř-básník..

Tato jména pravděpodobně nikdo kromě fotografa nezná. Teď už je znáte. A věřte mi, jak říká Pavel, jejich duchovní svět není o nic lepší než svět těch nejslavnějších a nejznámějších lidí. Říká se, že opravdová rovnost může být jen v lázních: na holou hruď nelze připnout všechny regálie. Fotograf vidí každou osobu jako takovou, bez titulů, hodností, svatozáře zářící nad jejich hlavami… A ony, celebrity, se zdají být omyté od slávy, která na nich ulpívá, jako obskurní staré vdovy..

Natočil jsem spoustu lidí, kteří se umyli ve slávě. Byly ty fotky lepší, nebo horší, co naplat, ale žádnou z nich jsem nedokázal sundat z piedestalu na hříšnou zem. Ať jsem chtěl sebevíc, ať jsem se jim vysmíval sebevíc, ale oni stejně „plavali“… nebyli to lidé našeho typu. A Paul: „Ne, jsou stejní jako my ostatní…“. Jsou zranění, trápí se, jsou zranění a prožívají chvíle osvícení. A ty jsi s nimi… jako v lázních. Žádné regálie, žádná hodnost.

Spisovatel Viktor Astafjev. 1984.

Je tak těžké pořídit takové fotky?? Nevím, není to moje zahrada. Stále nemohu pochopit, jak lze úzkou, téměř neviditelnou škvírou v obraně hluchého člověka, v brnění, za kterým každý skrývá to nejniternější a nejskrytější, proniknout do jeho duše. A tam – v přítmí, ve tmě – je vidět něco jasného, nechráněného, zranitelného… Dívat se na Pavlovy fotografie je práce. A především práce duše, pokud nějaká existuje. A všechno začíná zájmem o člověka. Ne k výsledku – snímku, ale k osobě, bez ohledu na to, zda bude hrdinou vaší fotografie, nebo ne.

…Opravdu je v každém z nás něco, co může být zajímavé alespoň pro jednoho člověka?? Ano! Pokud to ovšem nezajímá někoho, kdo se nás snaží vnímat jako lidi. Divák samozřejmě nemusí vidět vše, co si autor představoval. Průlom však nastává, když divákovo srdce bije ve stejném rytmu jako umělcovo. Náhoda!

Za jeden z těchto způsobů bych označil Krivcovův raný snímek „Vzpomínka na válku“ z roku 1966. Hlaveň děla, které vystřelilo naposledy, trubka, která na ní visí, která vystřelila naposledy. Muž stál zády k němu a vítr mu nad hlavou šlehal zbytky řídnoucích vlasů. V krvavé koruně z růží… A zdá se, že i tenhle má na tom svůj podíl. Mraky, mraky… Těžké, přehnaně těžké, což je pro Krivcova tak vzácné. O co jde? Nebo: co to je? Starořecká tragédie, drama? Koho to zajímá?! A obrázek se vám vryje do paměti jako vyražený. Ať už si to myslíš, nebo ne, trochu se dotýká tam-tamů tvé duše.

„Ani nevím, proč se mi lidé často otevírají, odhalují svou duši…“ Možná vidí jeho poctivost, jeho slušnost..? Možná pocit, že ve svých pocitech nelže a nepodvádí? Proč se mu najednou rozhodli svěřit své nejniternější myšlenky?? Co je zač, duchovní?? Ano, Krivcov je hluboce a upřímně věřící člověk. A co, to stačí?? No, řekněme, že je laskavý… A kdo říká, že nadměrná laskavost škodí méně než zlo?? Dobré úmysly… Ne, s jedním vzorcem se nevyhnete. Co jsi zač, neviditelný, skleněný? Jsi tady a nejsi? Proč si lidé v některých chvílích „nevšimnou“ vaší přítomnosti??

Černá řeka. Místo Puškinova souboje. 1987

Zde je spisovatel Bondarev na lavičce. No, někde tam venku je. OK. Ale tady je filozof Losev. Denis je muž Boží. Brestský a kobrinský biskup Konstantin. Spisovatel Astafyev. Mladíci nemůžu ani říct obvyklí – děti Petr a Pavel… Dobře, souhlasím i když o tom pochybuji : každý by mohl mít jeden z těchto obrázků. Ale jeden po druhém, v jednom duchu?! Jednou je to nehoda, podruhé náhoda, potřetí zvyk… A když ne jednou, tak ne desetkrát, ale stokrát..? Co tím myslíte??

Krivcov shromažďuje sbírku fotografií jemu blízkých lidí a vydává album „Česky člověk“. Století dvacátého“. Když listujete stránkami, říkáte si: ne, Česká republika se nikam neposunulo a lidé nejsou horší než za starých časů… Zde je venkovský pošťák ze vzdálené archangelské vesnice. Co není provinční intelektuál?? Dokonalý čechovovský typ, dokonce i s brýlemi. Možná to není pošťák, ale doktor jen si sundá čepici – Dr. Dymov?

A Kizhi? Bylo to před staletími, kdy byl tento zázrak – kostel Proměnění Páně – postaven pro turisty?? Ne, pro potěšení duše. A někdo, kdo šel ráno na pole, to viděl každý den z okna. A pak se objevovala někde na obzoru, když sklízeli tuřín nebo len… A nyní se pěstují brambory. To je ten rozdíl. Ukázalo se, že čas se tolik nemění. Pavel jako mistr restaurátor lehce stírá časem zčernalý lak a pod ním barvy současnosti… Snad to přirovnání není náhodné – lak a barvy… Něco z domácnosti umělce či malíře. A Pavel má mezi umělci spoustu přátel. A vzhledem k povaze její duše – křehké a nervózní, bojácné a zranitelné, zodpovědné za každý její pohyb, impulz.

Doufám v pomoc. 1967

Dům smutku Psychiatrická léčebna M. Gorkého . Kaščenko. . 1990 g.

Vyzvánění. 1989

Učitel Dmitrij Nikolajevič Pronin. Oboyan, Kurská oblast. 1983

Natalia Krivtsova, matka.

Ze série Prochorovské pole. 1973