Recenze práce nezávislé fotografky Oksany Yushko

Fotograf na volné noze, od roku 2006 pracuje jako fotožurnalista, žije v Praze. Má vysokoškolské vzdělání v oboru informatiky a aplikované matematiky. V roce 2005 absolvoval žurnalistickou školu „Izvestija“, v roce 2011 se zúčastnil mistrovského kurzu Noor-Nikon v Rumunsku a v letech 2008-2011 se účastnil různých seminářů a mistrovských kurzů pořádaných nadací „Objektivní realita“.

Účastnil se mnoha skupinových výstav v různých městech Ruska, ale i v USA a Velké Británii.

Finalista soutěže Conscientious Portfolio v roce 2010, projekt The Aftermath s kolektivním dílem „Groznyj: Devět měst“ v roce 2010 a další.

Spolupracuje s Českymi i zahraničními redakcemi a publikuje v časopisech Russian Reporter, Expert, Ogonyok, The New York Times, Guardian, Stern, Mare, Le Point, La Vanguardia, Helsingin Sanomat, Rear View Mirror atd.

V současné době pracuje na osobních a skupinových projektech v Rusku i v zahraničí.

Prodejce sladkostí a nápojů nabízí své zboží rekreantům u Azovského moře.

Z projektu „Workers of the sea“, 2009

– Ne, neuvědomujete si, že tato konvice není ve skutečnosti o nic lepší než tato konvice!

Jsme v Oksanině kuchyni a jíme knedlíky s brambory a houbami. Na stole jsou dvě konvičky a řeč je o soutěžích, které udělují fotografům tituly „nejlepší roku“. Říkám, že pokud má nějaký „panák“ štěstí, že je ve správný čas na správném místě a vystřelí vzácnou střelu, i když je talentovaný, ještě to neznamená, že je lepší než druhý „panák“, který nebyl ve správný čas na správném místě, ale je také talentovaný. Oksana říká, že ti, kdo udělují cenu první „konvičce“, mají vlastně pravdu – zaslouží si ji. Nikdo ho neodměňuje jen za čas a místo, protože předpokladem je i talent. Ale pokud je nějaký „hlupák“ opravdu talentovaný, odpovídám, může vyfotit plstěný strom někde na ruském venkově a přenést ho do mistrovského díla. A když jedinými vítězi jsou ti „čajíčkáři“, kteří jedou do Libye, Afghánistánu a tak dále… Zkrátka je mi zle z toho, že na snímcích uznaných za nejlepší letošního roku jsou vraždy a uříznuté nosy. „Chci konvice na čaj, aby se valenki off!“ shrnuji. Oksana říká, že mám také pravdu. Svým způsobem dodává. A to všechno je Oksana, se kterou se přátelím už několik let. Fotograf, který nikdy není tvrdý na slova, ale vždy je měkký na všechny své záběry.

Oksana Juško a Marina Achmedová

Někdy mám opravdu chuť se s Oksanou hádat. Jdu za ní do japonské restaurace, kde se scházíme každý týden, a říkám si vnitřní monolog, který se jí chystám přednést. Řídí se zásadou: „Usmívejte se na svět a svět se bude usmívat na vás. A když se rozplývám nad lidmi, kteří se na mě neusmívají a na našich cestách je vídám často , Oksana vždycky stiskne rty. Cítím, jak mě tiše soudí. A v takových chvílích mám chuť se na to vrhnout i já. V takových chvílích mě nerozčilují ostatní, ale můj přítel – ne za to, že mě odsuzuje, ale za to, že to dělá potichu. Všechno si nese s sebou a myslí si, že její úsměv zajistí světu mír..

Před dvěma lety jsme společně navštívili Artek. O půlnoci jsme se šli koupat a po dlouhé procházce úzkými cestičkami borovicových hájů v naprosté tmě jsme zabloudili… Najednou… Najednou se mezi borovicemi ozval strašlivý křik, který nemohl patřit ani zvířeti, ani člověku. Zamrzli jsme.

– Myslím, že dál už nemůžu,“ řekla jsem slabým hlasem a snažila se neutíkat.

– Já také,“ odpověděla. – Ale my se k tomu dostaneme.

Tak jsme to tu obešli. O deset minut později jsme dorazili na pobřeží. Neklidné moře zmítalo svými vysokými vlnami.

– „Oksano…“ řekla jsem slabým hlasem, „myslím, že nechci jít plavat.

– Pak na mě počkejte tady,“ řekla.

Svlékl jsem se a plaval. Seděl jsem na balvanu a zíral na moře ve tmě pod hvězdami. Za mnou rostly věkovité borovice, v nichž jsem neustále viděl plíživé stvoření, které vydávalo děsivý skřek. Přede mnou byly obrovské černé vlny, ve kterých kdesi plavala Oksana. Zdálo se mi, že se z moře chystá vyrůst obrovské vodní rameno a odtáhnout mě pryč. Nebo z háje vyběhne tvor. Téměř jsem brečela strachy a zmítala se ve vnitřním monologu. Čas se vlekl, Oksana se nevynořila a já přemýšlel, co mám dělat, kdyby se utopila. Běžel jsem zavolat pomoc? Ztratím se v borovicích. Plavte za ní? Neumím plavat.

„Zavolám Vasjovi do Moskvy,“ rozhodl jsem se, a pak se Oksana jakoby nic vynořila z vln a klidně si oddechla.

Chtěl jsem jí všechno říct, ale usmívala se tak vesele, že jsem se rozhodl nekazit jí náladu. Druhý den jsem jí chtěl dát všechno, ale kousl ji do nohy pes, kterého jsem štědře nakrmil párky, takže jsem psovi poděkoval a uklidnil se, ale můj vnitřní monolog se prodloužil.

Nikdy jsem se do jejích obrázků nijak zvlášť nezabýval. Věděl jsem jen, že Oksana je dobrá fotografka, která pravidelně získává ocenění na soutěžích. Nikdy jí nelezu do duše, jsem zvyklý, že své emoce před ostatními skrývá, a ona je zřejmě zvyklá, že já ty své házím na její okolí. Tak jsme se spřátelili. Líbilo se mi, že při rozhovoru necítím její přítomnost: dělá svou práci, ale neodvádí pozornost od rozhovoru a nenarušuje důvěrnou atmosféru, pokud mezi mnou a postavou nějaká je. Mnoho našich společných zpráv bylo podepsáno.

Před dvěma lety jsme spolu jeli do Grozného. Pro Oksanu to byla první cesta do Čečenska, a tak se obávala lidí v maskáčích a se samopaly. Dělal jsem s ní rozhovor a ona fotila. Jeli jsme do vesnice na svatbu a pohřeb. Oksana fotila zikr. Pak jsme společně zašli za Kadyrovovým tiskovým mluvčím a požádali ho o rozhovor s prezidentem republiky. Byl jsem vyzván, abych si sestavil seznam otázek, na které se budu ptát. Dlouho jsem na ten papír zíral. Kdybych napsal otázky, na které jsem se chtěl opravdu zeptat, nepustili by mě ke Kadyrovovi. A otázky, které by byly vhodné pro rozhovor, mě nenapadly.

– Oksano, já nemůžu…“ zaúpěl jsem a ona v mžiku přišla s tuctem otázek o školství, stavebnictví, ekonomice a politice mládeže. Předal jsem seznam tiskovému mluvčímu a na patnáct minut nás odvedli ke Kadyrovovi. Položil jsem otázky, které nebyly na seznamu, Oksana fotografovala Kadyrovovy emoce. Patnáct minut se prodloužilo na hodinu.

– Pojďte se na chvíli podívat! – přísně řekl mluvčí, když rozhovor skončil a my se smutně odpotáceli do jeho kanceláře.

Minuta se protáhla. Mlčela jsem a Oksana se zatvářila omluvně a řekla nahlas promiň. To byl asi jediný důvod, proč tiskový mluvčí uvěřil, že moje lítost je upřímná.

– Teď tě odvádějí, – řekl konečně po hodině a půl.

– Kam se vydat? – pokorně zeptala Oksana, a od té doby tu historku vyprávím a říkám, že v tu chvíli vypadala a zněla jako Zoja Kosmoděmjanská.

Rád také mluvím o Oksaně a kudlance nábožné. Jednoho dne seděl na balkóně našeho hotelového pokoje. Oksana ho našla, ale než jsem tam dorazil, už skočil. A Oksana mi ukázala pózu, ve které seděl. Večer jsme se procházeli po promenádě a ona se zastavila uprostřed kolemjdoucích a znovu mi ukázala kudlanku nábožnou. Zasmál jsem se a řekl si: „Je to zvláštní, bojí se slov, ale nebojí se gest.“. Rozhodně bych nikdy nemohl ukázat kudlanku nábožnou na veřejnosti..

Oksana přináší příběhy ze svých služebních cest. Nejnovější je o tom, jak sbírala odpadky v horách, prostě je viděla ležet, dala je do pytle, snesla je dolů a nemohla najít odpadkový koš. Cestou k němu, s pytlem na rameni, potkávala různé lidi a každého z nich se ptala, jestli neviděl odpadkový koš? Tento příběh se táhl dlouho, každý zvrat Oksanina sestupu dokresloval nové detaily, pro posluchače mučivé. Každý příběh Oksany trvá dlouho, než se dostane do finále. Oksana snadno vypráví o tom, koho potkala, kde byla, co dělala a jak to dělala, ale vždy mlčí o tom, jak se cítila.

Jezdili jsme spolu, obědvali společně. Ale nikdy jsem nevěřil v její fotografický talent. Myslím, že byla pilná a houževnatá, což jsou hlavní vlastnosti fotografa. Myslel jsem, že je první „konvičkou“, která je ve správný čas na správném místě. Nečetla ani moje zprávy. Tak to bývá: málokdy věříme lidem, kteří jsou nám blízcí, a vždycky se nám zdá, že mistrovská díla vytvářejí nějací výjimeční lidé – lidé tak výjimeční, že nemohou být v našem okolí. A tito výjimeční lidé si rozhodně nebudou hrát na kudlanku nábožnou na nábřeží nebo nudně vyprávět o tom, jak sbírali odpadky. A nepřiběhnou na schůzku s vykulenýma očima a nevyhrknou: „Víš, Oksano, ten a ten a ten jsou hlupáci.“! Okamžitě ji potvrďte!“.

Ale jednoho dne se mě Oksana zeptala: „Pomozte mi napsat text k mým obrázkům rybářské vesnice.“. Byla noc, pracoval jsem na své knize, zpráva, kterou jsem od ní dostal v chatu, byla zcela mimo mísu.

– Dobře, pošli mi fotky,“ řekla jsem a byla ráda, že v chatu nejsou vidět žádné emoce.

Oksana poslala noční moře, zvětralé tváře, lodě plující do noci přes cestu paprsku, unavené tváře rybářů. Zírala jsem na ty obrázky, dokud mi nepřišla zpráva:

– No, vy budete?

Začal jsem psát. Každou minutu letěla z mého domu do Oksanina domu na druhé straně Moskvy nějaká věta. Nikdy jsem v té rybářské vesnici nebyl, nikdy jsem necítil rybářskou síť, nikdy jsem neviděl loď na břehu… Ale když jsem je viděla na obrázku, jak jdou do moře, pochopila jsem, jak zoufale chtěla moje kamarádka odejít s nimi, ale zůstala na břehu, aby je natočila.

Posílal jsem jí své emoce, počítal jsem z fotek a ona mlčela a já si myslel, že jsem jí špatně rozuměl a že se mnou nesouhlasí, že se jí nelíbí slova, která píšu.

– Jak víte, jak jsem se tehdy cítil?? – zeptala se nakonec.

– Znám tě, takže vím, jak se cítíš,“ řekl jsem.

Jo, napálil jsem ji. Ale nedokázal jsem jí říct, že jsem dosud nevěřil v její city, myslel jsem si, že je neuzavírá, jen v ní nejsou žádné silné emoce. A ukázalo se, že existuje. A ze zlomyslnosti jsem Oksaně neřekla, že jsem své pocity vyjádřila v textu o rybářích, prostě naše pocity byly stejné.

– Tak moc jsem chtěla jet s nimi,“ napsala.

A pak bylo nutné text zkrátit – přesně dvakrát. Redakce požadovala 700 znaků, ale nakonec z toho bylo tisíc a půl emocí. Ano, emocí je vždycky víc, než se vejde do sedmi set znaků..

– No, rozhodně tě nepovažuji za prvního ‚panáka‘,“ pochválil jsem ji střídmě a zamával knedlíkem na vidličce. – Ty jsi samozřejmě druhý panák. Máš talent.

Oksana se opět zatvářila, jako by chtěla říct: „Nemohu s vámi souhlasit, ale ani vám to nemohu vyvrátit.“. A začali jsme mluvit o něčem jiném. Máme spoustu společných příběhů: o fontáně, o jehněti a psovi, o masových lasagních, o kocouru Alíkovi, o slunci… O slunci jsou dva příběhy. První by měl být ukázán a druhý… V Cachkadzoru, arménském městě, jsme šli do kostela. Koupili jsme svíčky. Zapálili jsme je a začali je zapichovat do písku.

– Uděláme kruh ze svíček,“ navrhla Oksana.

– K čemu to je?? – Měl jsem strach.

– „Miláčku,“ odpověděla. – Aby byl na světě mír.

Udělali jsme kruh a dlouho jsme se dívali, jak svíčky hoří. Podívala jsem se na Oksaninu vážnou tvář a potlačila smích.

– Pojďme se vyfotit,“ řekl jsem.

Oksana zhasla svíčky a my jsme se vydali hledat dál. Svíčky jsou napůl dohořelé, opírají se o sebe a plameny šlehají do všech stran. Svíčky vypadaly jako bojovníci.

– Na světě nebude mír, Oksano,“ řekl jsem.

– Tančí,“ řekla.

Obchodníci se sušenými rybami na Azovském moři.

Z projektu The Troublemakers of the Sea, 2009

Čekání na fotografování s krokodýlem a hroznýšem. Azovské moře.

Z knihy „Toilers of the Sea“, 2009

V opuštěné vesnici.

Z projektu Kenozero Dreams, 2007

Na podzim a na jaře jsou silnice v Kenozeru pro auta téměř nesjízdné.

Místní obyvatelé už nemají jinou naději na nápravu než čekat, až se zlepší počasí.

Z knihy „Kenozero Dreams“, 2009

Vodka je stále nejlevnějším a nejběžnějším způsobem, jak se zbavit stresu. Podle statistik pije alkohol asi čtvrtina Rusů, aby zapomněla na své každodenní problémy.

Z projektu Kenozero Dreams, 2009

Stará žena odpočívá ve svém domě ve zchátralé vesnici Kenozero a přeje si, aby ji častěji navštěvovala vnoučata. Většina mladých lidí se ihned po ukončení školy stěhuje za prací do okolních měst.

Z projektu „Kenozero Dreams“, 2009

Fotbalista s amputovanou nohou, který přišel o nohu v minové válce v Čečensku.

Z projektu „Groznyj: devět měst“, 2010

Ženy na pohřbu v Grozném, Čečensko.

Z Grozného: Devět měst, 201

Čečenská svatba. Z knihy „Groznyj: Devět měst“, 2009

Muži tančí zikr na pohřbu na předměstí Grozného v Čečensku.

Z knihy „Groznyj: Devět měst“, 2009