Na podzim roku 2013 se v Gorkého centru fotografie při Národní výstavě kaligrafie konala výstava fotografií. Výstava fotografií Vivian Maierové, kterou uspořádali bratři Lumiérové, měla velký úspěch. Příběh objevení fotografky Vivian Maierové je téměř detektivním příběhem, který přitahuje stejnou pozornost jako její fotografie. Příběh Vivian Maierové bude vždy detektivním příběhem – zajímavým a poučným. A my za to děkujeme osudu a Johnu Maloofovi.
Děkujeme Centru Johna Maloofa pro fotografii. Bratři Lumierové
za poskytnutí fotografií.
V roce 2007 koupil mladý chicagský realitní makléř a místní historik John Maloof na místní aukci několik krabic starých kazet v naději, že mezi nimi najde něco, co by ilustrovalo jeho knihu o předměstích Chicaga. V těchto krabicích nebylo nic vhodného, ale po prohlédnutí několika filmů si John uvědomil, že nejsou nepodstatné, a začal je postupně zveřejňovat na svém blogu.
Moc lidí si jich tam nevšimlo, ale čím víc je John prohlížel, tím víc se nechal unést a uvědomil si, že našel něco úžasného. To se potvrdilo, když byly fotografie nahrány na Flickr a získaly nadšené komentáře a nabídky k vystavení. Jméno autorky – Vivian Maierové – nebylo těžké zjistit: bylo podepsáno na obálkách a stvrzenkách z manifestů. Podařilo se také zjistit informaci, že Mayer žije a je v domově důchodců, ale ze zdravotních důvodů nemůže přijímat časté návštěvy.
John Maloof nepokračoval dál, ale zveřejňoval další a další fotografie, zájem veřejnosti rostl a v roce 2009 bylo jasné, že by bylo dobré vědět o autorovi přece jen více. John „vygoogloval“ víc a na stránkách místních novin našel krátký nekrolog: Vivian Maierová zemřela před dvěma dny. Nezbyl nikdo, kdo by se na něco zeptal, kromě jistého Johna, Lane a Matthewa, kteří oznámili svůj smutek nad odchodem své „druhé matky“, „skvělého člověka, filmového kritika a výborného fotografa“. Kromě těchto informací a obsahu krabic, které ještě nebyly zcela rozebrány, Johnovi nezbylo nic jiného než. Ve své vyšetřovací vášni však objevil několik stop, které mu umožnily sestavit životopis Vivian Maierové. Vše, co o ní víme, pochází z těchto krabic a ze vzpomínek několika lidí, kteří ji znali.
Vivian Maierová se narodila v New Yorku, ale v mládí žila také ve Francii. přijela do Chicaga v roce 1956 a nastoupila jako chůva do rodiny Gensburgových, která měla tři syny, Johna, Lanea a Matthewa. Přirovnávali Meyerovou k Mary Poppinsové. Výstřední, rezervovaná, strohá dívka ve velkém klobouku, pytlovitém saku a pánských botách, která o sobě nic neříká, s nikým se nestýká, všude chodí s kamerou a natáčí jeden film denně, ale nikdy své snímky nikomu neukáže.
Rád mluví o filmu, politice a společnosti, ale odmítá jakékoli pokusy o narušení jeho osobního prostoru. Ale je neuvěřitelně zajímavá: přinese domů mrtvého hada, vezme kluky na hřbitov, sleduje s nimi avantgardní filmy a zařídí, aby je mlékař vozil do školy svou dodávkou. Jediný cenný majetek, který nashromáždila, jsou kazety, amatérské audio a videokazety a noviny. Stohy novin, které nemůžete vyhodit, protože v každém z nich je důležitý článek, který si jednou budete chtít znovu přečíst.
V roce 1972 Vivian Gensburgovy opouští: děti vyrostly a chůvu už nepotřebují. Spolu se svým obrovským archivem se v následujících letech stěhuje od rodiny k rodině. Ale co se stane s osamělými chůvami, když zestárnou?? Některé odlétají s větrem o závod a některé naštěstí najdou jejich vděční pečovatelé, pronajmou jim byt a pomohou s penězi, a když chůvy samy začnou potřebovat neustálý dohled – umístí je do slušného domova důchodců. John, Lane a Matthew Gensburgovi se o svou bývalou chůvu starali až do konce. Ale zdá se, že její věci vůbec nikoho nezajímají. Poplatky za skladování četných krabic ve skladu přestaly přicházet a sklad je prodal v aukci. Kdyby kupec John Maloof nebyl nadšený, svět by se nikdy nedozvěděl o fotografce Vivian Maier.
Fotografovala vše, co ji obklopovalo a zdálo se jí zajímavé: lidi, události, předměty, výlohy, zboží, auta, odpadky i své vlastní odrazy, tj. zabývala se pouliční fotografií. Rozdíl mezi pouliční fotografií a jejími blízkými příbuznými, reportážní a dokumentární fotografií, spočívá v tom, že pouliční fotograf nemá žádný konkrétní úkol. Prostě chodí kolem a všechno střílí. V čem spočívá kouzlo Vivian Maier? Stejně jako nás oslovuje každá dobrá pouliční fotografie: barvité postavy, živé postřehy, nečekané juxtapozice, ironie, humor, paradoxy, lehké absurdity a krása každodenního života, které si v životě nevšímáme, ale na fotografii ji milujeme, protože dává hodnotu banálnímu, nedůležitému, pomíjivému.
Vivian Maierová je srovnávána téměř se všemi slavnými autory pouliční fotografie: Evansem, Curteschem, Cartierem-Bressonem, Duanem, Levittem, Modellem, Frankem, Friedländerem, Winograndem a dalšími. Mezi desítkami tisíc jejích fotografií a to jsme neviděli všechny – některé filmy ještě nebyly naskenovány lze totiž najít snímky „ve stylu“ některého z nich. Tisíce fotografií a žádný autorský výběr – to je to, s čím máme co do činění. Divák obdivuje Meyerovy fotografie ze zřejmých důvodů: všeobecný nárůst zájmu o pouliční fotografii, nostalgie, autorova záhadná postava a jeho nepochybný talent. Obrázky nám ukazují život v Chicagu v 50. a 70. letech 20. století. barvité postavy, vtipné, bizarní nebo dojemné situace, různé kostýmy, detaily, úhly pohledu.
Obrázky jsou jasně čitelné a divákovi přesně ukazují, na co se má dívat, kdo je hlavní postava a co se děje. Autorův výběr a úprava fotografií však pro příběh znamenají stejně tolik jako jejich pořízení. Představme si, že bychom najednou našli nezpracované archivy nějakého neznámého Henriho Cartiera-Bressona nebo Ansela Adamse, ve kterých je všechno pomíchané: to, co vybrali do knih a na výstavy, i to, co by jim nebylo líto vyhodit. Cartier-Bresson a Adams, o nichž víme, že se stali klasickými fotografy, kteří pomáhali utvářet vizuální kulturu dvacátého století? To sotva.
Kritici o Mayerovi říkají různé věci, někdy s diametrálně odlišnými názory. To není překvapivé. Nic o ní nevíme. Jako fotografka z povolání fotila, protože nemohla nefotit. Jako profesionální autorka neexistuje. Nebyla vystavována, tištěna, prodávána, neměla učitele, spolupracovníky, žáky a diváky. Netušíme, zda byla odbornicí na fotografii, zda znala jiné fotografy, zda někoho záměrně napodobovala, citovala nebo parodovala. Těžko říct, zda je vynikajícím mistrem, nebo má jen talent. O svých názorech na lidi, politiku, společnost, město, Ameriku, umění a fotografování nám toho řekla příliš mnoho – tedy nic konkrétního a výstižného. Nikdy se nestane součástí dějin fotografie – pouze pozoruhodným vzorkem, vizuální ozvěnou kolem ikonických autorů, názorů a konceptů. Také nevíme, jestli nám Viviane Meyerová chtěla vůbec něco říct. Možná fotila jen pro sebe a nepovažovala se za fotografku.
Příběh Vivian Maierové bude vždy detektivním příběhem – poutavým a poučným. Ale i tak jsme za to osudu a Johnu Maloofovi vděční.
Co je nejzajímavější na detektivním příběhu z života fotografky Vivian Maier?