Příběh fotografie: Gagarin

Galerie klasické fotografie zahajuje vydávání série příběhů z knihy Leonida Lazareva „Kulka pro „Takumar“, v níž fotograf podrobně rozebírá životní situace, které provázely vznik toho či onoho snímku. V tomto úryvku vypráví, jak 14. dubna 1961 pořídil jeden ze svých nejslavnějších snímků Jurije Gagarina na letišti Vnukovo.

Leonida Lazarevová a Jurij Gagarin na letišti Vnukovo, 14. dubna 1961

Společný byt. Plastový reproduktor s ovladačem hlasitosti byl zavěšen mezi místnostmi na rámových dveřích. Zvuk této jednotky byl gramofonový. Ozval se Levitanův hlas. Nestává se to příliš často.

– Zvyšte rychlost. Ale ne válku!

Otočil jsem knoflíkem na maximum. Zvuk trochu zesílil. Hlasatel pomalu a s přestávkami oznamuje start člověka do vesmíru. Levitan ještě nikdy nemusel světu prostřednictvím všech rozhlasových stanic sdělovat tak radostnou zprávu. Z jeho slov bylo cítit vzrušení a hrdost. Všichni vyskočí ze sedadel. Obklopili jsme tuto plastovou krabici a poslouchali, jak náš muž spustil. Vzrušení a hrdost na našeho krajana, hrdost na naši zemi, bylo asi na všechny z nás příliš. Je to nečekaný pocit, který do nás vstoupil a vyšel až po několika letech. Vzrušení vystřídala touha natočit tuto stále ještě nedocenitelnou událost a já jsem se vrhl do redakce.

Všichni se usmívali. Z nějakého důvodu nevadilo, že hrdinou díla bude muž. Časopis „Sovětská žena“. Každý, kdo může mít u sebe fotoaparát, je mobilizován k pořizování snímků.

– Vaše místo na letišti Vnukovo. Akreditované stránky. Hodně štěstí.

Tato poslední slova pronesl můj mentor na útěku. Celá redakce se svižně pohybovala po chodbách, což jsme ještě neviděli.

Speciálně postavená dvoupatrová budova je vybavena kameramany. Jsou šikovní, jejich asistenti dorazili s předstihem a zajistili první řady. Žádné fotoaparáty, ale stativy a asistenti už stojí.

– Ne, moje místo by tu nemělo být. Jsem přece individualista. Bylo by hezké být poblíž letadla. Dav se pravděpodobně vrhne ke Gagarinovi, přemůže stráže, zvedne ho do náruče a ponese nebo ho shodí na zem s výkřikem „Hurá, Jura!“!“.

Tak jsem se ocitl na levé straně davu, v prvních řadách. Nedaleko dlážděného koberce.

– Létání ! Létající! Gagarin letí!

„IL-18 v malé výšce vydává nízký všeříkající zvuk. Velké letadlo doprovázené stíhačkami. Byl to čestný doprovod. Jako zázrakem jsem tento snímek s popředím vyfotil ve zlomku sekundy. Netrvalo to déle než dvě vteřiny a pak letadlo zmizelo za obzorem. A dnes při pohledu na tento záběr vidím, že doprovodné stíhačky jsou MiGy – tehdejší bojové stroje, které dnes můžete vidět u vchodu do pionýrských táborů, možná v muzeu. V té době to byla technologie, která člověka vynesla nad zem.

Letadlo přistálo u červeného koberce. Dveře se otevřely. Několik sekund a žádný pohyb. Po pauze vystoupil z letadla hubený muž v leteckém plášti a začal scházet po lávce dolů. Jeho vnější vzhled, nespoutané pohyby a to, co dokázal, ho magicky přitahovalo. Mé srdce bije rychleji.

Mám dva fotoaparáty: Zenit s dlouhým objektivem a Leningrad se širokoúhlým objektivem. Druhý fotoaparát měl mechanický devítisnímkový pružinový píst – bylo to něco jako elektromotor, který v těch letech ještě neexistoval.

Gagarin kráčí po dráze pevným, širokým krokem. Z boty mu visí rozvázaná tkanička. Dívám se okulárem fotoaparátu a cítím nárazy a aktivní šťouchance tu a tam vlevo a vzadu. Dvě vteřiny a nový hrdina projde kolem. Přitiskl jsem si fotoaparát na čelo, zabetonoval své tělo v jeden celek a pak jsem stiskl spoušť.

Nebyla žádná další příležitost. Obrátil se na členy vlády. Zbytek se odehrál daleko ode mě. Po zprávě o misi se Gagarin ocitl v náručí mnoha vedoucích představitelů státu.

letiště se naplnilo jásotem na uvítanou nového hrdiny, nikoliv na příkaz vyšších hodností, ale na příkaz srdce… Chruščov měl na tváři pološílený úsměv. Myslím, že hlava státu se nechala strhnout radostí všech. A Gagarin jako malý kluk zvedl ruku na pozdrav a nevěděl, jestli se má uklonit, nebo ne. Chruščov stál dva kroky od Gagarina, jako by ho postrkoval dopředu, aby si vydobyl slávu. Tak prošli podél celé jásající lidské masy a skončili vedle mě.

Přepnul jsem kameru. Širokoúhlý objektiv a pružinová spoušť mi pomohly pořídit symbolický záběr: Gagarin, z něhož se právě vyklubal génius, hrdina, talent. První ze všech lidí na planetě. A Nikita Chruščov je vyobrazen ve stavu dobromyslnosti, s gestem ukazujícím – letí hrdina, ty jsi náš hrdina, Rus.

Všichni začali sestupovat z malého podstavce, nasedat do aut a odjíždět do města. V tu chvíli se celá horda lidí se stativy a objektivy, fotografů a filmařů vrhla z „čajovny“ do aut, aby dohnala vládní kolonu a cestou něco natočila. To však nebylo možné, protože výjezd z letiště byl otevřen pro odlétající manažery a novináři a filmaři se museli nejprve dostat ke svým autům, která byla zaparkovaná někde na parkovištích. Byl jsem také mezi běžci, ale ne mezi úspěšnými. Vedle mě lidé se stativy, filmovými kamerami, fotoaparáty zběsile pobíhali vlevo i vpravo. Skončil jsem vedle Volkswagenu Brouk. Třesoucíma se rukama se majitel snažil zasunout klíč do zámku dveří auta, ale nešlo to. Vykřikl něco anglicky.

Řidič nastoupil do auta a pokynul mi, abych nastoupil. V oblíbeném VW z těch dob jsem jel poprvé. Řítili jsme se s pištěním a praskáním, bušili jsme do klaksonu, dopředu do města.

Naše tempo se rychle zpomalilo, aut bylo hodně. A my jsme se ocitli v dlouhé řadě právě tohoto doprovodu, někde na jeho chvostu, a vjížděli jsme do města a viděli obrovské davy lidí stojících nalevo i napravo od silnice. Lidé se už rozcházeli, protože hlavní hrdina s neviditelnou korunou na hlavě jel před námi a vzdávaly se mu pocty, ozývaly se výkřiky, vyprazdňovaly se plíce a vynakládaly síly. Nebylo co střílet.

Začal jsem si všímat, že se můj řidič často dívá na kameru na mém krku. Začal šťouchat do kamery, šťouchal do ní. Naivně jsem si myslel, že ho zajímá můj fotoaparát. Ještě jsem nevěděl, že na filmu je něco důležitého, jedinečného, jedinečného a neopakovatelného, a já jsem jeho autorem. Nový známý sáhl pravou rukou do pláště, který měl na sobě, a já jsem v jeho rukou uviděl něco zeleného a docela hodně. Tehdy jsem poprvé uviděl americké dolary. Třesu se strachy.

– # Whoa, whoa, whoa #.

Po vystoupení z auta a nadechnutí se čerstvého vzduchu se mi ulevilo.

Jako fotoreportér jsem se v bytě jiného kosmonauta bavil o Gagarinovi, kterému jsem říkal Jura. Můj nový hrdina se na mě pozorně podívá a řekne:

– Podívej, co je to pro tebe za Yuru?!?

Takový obrat jsem nečekal a odpověděl jsem s nelibostí:

– Při respektování je samozřejmě nutné jméno a otcovské jméno, ale při obdivování, Jura, Juračka.

Můj tazatel byl trochu zmatený. V místnosti vládne ticho.