Jeden fotografický příběh: Marshak.

Galerie klasické fotografie zahajuje vydávání série příběhů z knihy Leonida Lazareva „Kulka pro „Takumar“, v níž fotograf důkladně zkoumá životní situace, které provázely vznik toho či onoho snímku. V tomto úryvku je příběh fotografie C.Jsem. Marshak.

Leonid Lazarev. S.Jsem. Marshak, 1964.

V roce 1964 jsem překročil práh nového časopisu Krugozor. Byl jsem přijat jako zaměstnanec. Prvním redakčním úkolem bylo natočit básníka S.Jsem. Marshak’s. Šéfredaktor mi při zadávání tohoto úkolu řekl:

– Marshak je významná postava. Potřebujete snímek na titulní stranu. Velké. Zkuste.

Pro mě, který jsem vyrostl v Praze, v oblasti kolem Gorkého ulice, básníci, spisovatelé stáli v bronzové. Gorkij, Majakovskij, Puškin. Maršákovo jméno, pronikající všemi póry skrze učebnice a rádio, jsem vnímal – muž z bronzu. To, že byla živá, je krásné a téměř neuvěřitelné. Na mých bedrech ležela velká zátěž, zejména proto, že se jedná o první úkol redaktora.

Nešel jsem za básníkem sám, měl jsem s sebou novináře, kteří psali zvuk a text. Takto byla organizována moje práce v časopise Krugozor – jedna byla fotografování, druhá psaní zvukové reportáže a třetí textová reportáž. Úkolem je pořídit portrét. Samozřejmě nemusí jít o domácí řešení. Nemusí jít o reportážní řešení. Vejdeme dovnitř a ocitneme se ve velké místnosti se spoustou nábytku, drobných předmětů, záclon a spoustou prachu. Místnost je tmavá, dokonce velmi tmavá. Našeho hrdinu jsem hned nepoznal. Oči si musely zvyknout na slabé světlo. Na pohovce nebo dokonce na posteli sedí fyzicky malý muž s deformací ramene – pravé rameno má výše než levé, s mírně lhostejným, unaveným výrazem, který nepřítomně hledí před sebe a čeká. Byla v něm cítit fyzická slabost. Za ním se zablýskly dvě ocelové kyslíkové nádrže. Žena, která nám otevřela, řekla, že máme doslova dvacet minut, ne víc. Necítí se dobře a potřebuje respekt.

V ruce držím fotoaparát s černobílým filmem, malou sadou optiky, bez blesku a bez pomocného zdroje světla. Snažím se pracovat najednou, ale to nejde – musíte ustoupit kolegům. Když je zapnutý mikrofon a rozhlasový reportér klade otázku, je neetické natáčet. Zvuk kamery může zničit nahrávku. Jdu blíž, dívám se, vzdaluji se, jdu doleva, doprava, rozhlížím se. Není vybaven pro fotografování. Téměř tma, selhání světla. V expozici není ani dost světla, je velmi slabě osvětlená. Jak vytvořit světelný vzor na obličeji? Jak zachránit situaci. Nedokázal jsem si představit rozhovor s šéfredaktorem, kdybych natáčel beze změn. Příšerné. Uši se začínají červenat. Co dělat? Vyjdu na chodbu a promluvím si s ženou, která nám jde naproti:

– Lze posunout závěsy na oknech??

– Ano, prosím. Ale ne na dlouho. Má potíže s přijímáním jasného světla.

Odhrnu pravý závěs, abych osvětlil levou stranu obličeje. Zavírám druhou a stahuji další. Zapnutí stropního světla. Výsledkem je však rozmazaný, neostrý, málo kontrastní a netexturní obraz. Bližší pohled na mou postavu. Vrásky, kterých má na tváři velké množství – to je zřejmě daň za každý úspěch, za každý literární řádek. Víte, jako otisk osudu je pravděpodobně na jeho tváři. Je to vidět v každém záhybu, napětí ve rtech, jeho pohled je trochu pasivní.

Moji kolegové vytahují mikrofony a začínají nahrávat vzájemné dialogy. Mikrofony se pletou do cesty, překážejí. Požádám je, aby s nimi trochu pohnuli. Vezmu si ten výstřel, myslím, že musím toho muže vyzdvihnout. Střílením zespodu oslavíte tuto poetickou klasiku. Klečím před ním, dívám se do kamery, jeho tvář je zkreslená. Lícní kosti a rty vystupují dopředu, oči jdou dozadu, jsou v mezeře. Ve tmě se na stropě objevují některé detaily. Obrázek rozhodně není vhodný z hlediska kompozice. Začínám hledat. Zvedám se z kolen. Vstup zleva – balóny překážejí a profil muže je netypický a ošklivý. Po desítkách nejasných záběrů najdu bod, ze kterého mohu a mám fotit. Klidné zkrácení. Síla záběru se přenáší do výrazu tváře, ale není dostatek světla. Znovu se obracím na paní domu a ptám se, jestli je tu stolní lampa.

– Jeden je na stole. Přinesu vám ho.

Podává mi standardní černou plastovou žárovku, která se dá ohnout velmi slabou žárovkou. Zapnutí. Je v docela slušné vzdálenosti od mého hrdiny, sotva z něj cítíte světlo. Co dělat? Při hledání řešení osvětlení zároveň přemýšlím, jaký objektiv použít. Vezmu si pětaosmdesátimilimetrovou. Jedná se o tzv. portrétní objektiv. Ale kresba tohoto objektivu mi v tomto případě nepřipadala zajímavá. Nasadil jsem objektiv Takumar, japonský objektiv Asahi-Pentax. Obraz pak působí lépe, objemněji, kontrastněji, vypoukleji. Ale co světlo? Znovu se obracím na hostitelku domu:

– Možná mají sousedé nějaké stolní lampy, přenosné?

– Ano, počkejte.

Za dveřmi slyším krátký rozhovor se sousedy. Objeví se dvě světla. Jeden podobný tomu, který jsi měla ty, druhý s růžovým stínítkem. Tu druhou střílím hned, aniž by mě o to někdo požádal. Tyto lampy jsem umístil na levou a pravou stranu rámu. Vlevo byla možnost umístit lampu na kus nábytku a skončila mírně nad hlavou. Světlo ztvrdne. Stala se čitelnou jako zdroj. Tohle se nikam nehodí. Také to není tak dobré jako bleskový čelní zásah. Je to neprofesionální. Musíte vytvořit diferencovaný vzor. Musíte vytvořit kresbu života této osoby.

Nedívá se na mě. Myslím, že pohybuje pohledem zleva doprava, ale nefixuje se na to, co vidí. Pravděpodobně nemá vnitřní sílu soustředit se na to, co se děje před ním. Jak na sebe upozornit? Jak mu pomoci přeskupit síly? Nejbližší je mu jeho umění. Musím mu to připomínat. Ať se na mě pozorně podívá. Ale jak..? Když jsem začal vytvářet záběr od velmi blízkého záběru – tělo se ztrácelo, jedna hlava se ztrácela. Pryč je ten druh podstavce se zvláštními detaily – hubená ramena, záhyby košile, celková křehkost, naturalismus. Dospěl jsem k závěru, že detailní záběry nelze pořizovat. Sestavení kompozice s pažemi a rameny. Je to trochu diagonální, dynamické. Detaily košile, asymetrický horizont ramen, to vše se stává nezbytným atributem. Vysoké vrásčité čelo, vyčesané vlasy ukazují muže připraveného žít a pracovat. Jak to děláte?? Jak oživit svého hrdinu. Jak vzbudit jeho zájem?

Uplyne několik dlouhých minut. Výstřel začíná padat. Od svých kolegů slýchám otázky..

Řádky muže přede mnou mi samy naskočily v hlavě. Ukázal na své kolegy. Začínám recitovat:

– Paní odevzdala zavazadla

Pohovka,

Kufr,

Kufr,

Obrázek,

Košík,

Karton

A malý pes.

Při prvních slovech se jeho oči se zvýšenou pozorností mihly a zablikaly mým směrem. Okamžitá reakce ode mě. Hlavou mu bleskla myšlenka „STUNNING“. Odstoupil jsem od záběru a položil fotoaparát, jako bych chtěl říct: „Tenhle záběr skončil!. Novináři nějakou dobu útočili na našeho hrdinu. Pomalu odpověděl. Řekl, že slovo „horizont“ je pro název časopisu dobré, že mu přeje tvůrčí úspěch, že je vše v pořádku a že je velmi rád, že se objevil takový tým.

Ne, nemůžete být tak drzí, musíte situaci zopakovat. Také jsem nebyl spokojen se světlem. Zpět k mým kolegům:

– Podržte prosím lampu a tento list, který je zde. Na jedné straně jsem zdroj světla nasměrovala na prostěradlo, čímž vzniklo měkké světlo, ale na levé straně mi stolní lampa osvětlovala temeno hlavy. Trochu opravuji. Líbí se mi, jak je obrázek nastaven. Teď šlo o to, jak mi vykouzlit oči, jak je otevřít, jak je přimět, aby se na mě znovu podívaly? Opakování stejného tahu. Čtení:

– A toto je pšenice uložená v tmavé skříni. V domě, který postavil Jack.

Při pohledu na mě se téměř usměje. Mohu znovu stisknout správné tlačítko.

Výsledek jsem viděl až v laboratoři. Zpracoval jsem materiál a našel mnoho nevýrazných záběrů a pouze tyto dva záběry, které jsem si pečlivě připravil, se ukázaly být v ideálním řešení. Jeden byl o něco lepší než druhý. Mistrův pohled byl soustředěný, pozorný. Brýle se silnými minusovými skly ho nutily zírat. Pouze tento snímek mohl získat právo žít dál. Považuji svůj úkol za splněný.