Fotorecenze: Galerie Jasona Howea – Je velmi těžké slyšet matčin pláč

Fotograf samouk, narozen 1971 v Ipswichi, Velká Británie. Jeho vášeň pro fotografování se zrodila už ve škole a nevymizelo z ní ani deset let práce v obchodě s fotoaparáty. Během této doby Jason získal technické znalosti o fotografování a podnikl své první cesty do Latinské Ameriky. Během deseti let strávených téměř ve všech zemích kontinentu procestoval mnoho zemí, a to v rozmezí několika týdnů až jednoho roku.

Foto: Jason Howe.

Jason Howe: „Je velmi těžké slyšet matčin pláč.“

V roce 2001 se Jason rozhodl zaměřit na reportážní a dokumentární fotografii. O rok později je přijat do World Picture News a od prosince 2003 stráví 13 měsíců v Iráku, kde každý den fotografuje dění v zemi.

V roce 2006 Jason zachytil válku v Libanonu a odcestoval do Afghánistánu, zejména do násilné provincie Helmand. Jason v současné době pracuje pro světové redakce na Blízkém a Dálném východě a v Asii, žije vždy šest měsíců v Kábulu a zbytek času tráví někde mezi Evropou a Asií. Jason je jedním z nejlepších vojenských fotožurnalistů na světě a jeho snímky se objevily v předních světových časopisech. Fotografie Jasona Howea si můžete prohlédnout na jeho webových stránkách conflictpics.com.

Konflikt v Kolumbii. Výbuch bomby v autobuse

– Mezi druhou světovou válkou a válkou v Afghánistánu je mnoho podobností?

– Vidím velký rozdíl. Ve válce v Afghánistánu se vynakládá velké úsilí na minimalizaci civilních obětí. Včera se mě například jeden taxikář zeptal, proč Amerika prostě nebombarduje celé území Talibanu? Odpověděl jsem: To nemohou, protože by tím utrpěli civilisté. Pokud však mluvíme o 2. světové válce, bylo v ní mnoho civilních obětí, včetně žen a dětí. Většinou ženy a děti. Dnes nemůžeme jen tak chodit a bombardovat lidi. A právě v tom vidím obrovský rozdíl.

– Proč?? Jak se liší od těchto válek?? Stali jsme se civilizovanějšími?

– Je to kvůli tlaku, který na ně vyvíjí tisk. vzhledem k velkému počtu novinářů přítomných v každé válce. Viděli jste, jak vypadal Groznyj během války v Čečensku..

– Ale bylo tam i dost novinářů..

– Jo… možná se Rusové prostě jen tolik nezajímali o to, co se tam děje. Když jsem byl naposledy v Afghánistánu a byli zabiti civilisté, byl z toho obrovský poprask a Američané se museli omluvit. V dnešní době je velmi těžké utajit úmrtí civilistů.

– Pokud Američanům tolik záleží na tom, co si myslí ostatní, proč rozpoutávají další a další války??

– To je možná otázka pro analytika.

– Rozhodně, ale chci se zeptat člověka, který na rozdíl od analytiků vidí tuto válku zevnitř.

– Jo, jo. Mým úkolem je ukázat těmto analytikům obrázky z války a oni je budou analyzovat a hledat řešení. Není mým úkolem analyzovat příčiny konfliktů, ale snažím se je najít a vysvětlit. Upřímně řečeno, nevím, proč Amerika rozpoutává nové války. Nevím, jestli to má finanční důvody. Každý ví, že válka je dobrý obchod. Nevím, zda je důvodem stabilita v regionu, snaha zastavit rostoucí vliv Pákistánu nebo Íránu na Afghánistán. Důvodů je mnoho, ale nepotřebuji je znát, abych mohl pracovat.

– V posledních letech přišla do módy profese válečného reportéra. Píšou se o tom knihy, točí se filmy. Byli byste velmi naštvaní, kdyby od nynějška přestaly všechny války na světě??

– Ne tak docela. protože když jsem začínal, měl jsem k tomu docela dobrý důvod. Nechtěl jsem změnit svět.

– A každý to chce!..

– Nechtěl jsem! Ale práce se zprávami mě velmi lákala. Chtěl jsem se otestovat. Chtěl jsem být první, kdo o tom bude informovat.

– Proč??

– Nevím.

– Když došlo k bombovému útoku na Domodědovo, bylo to o dvě minuty později na Twitteru. Nikdo však nedokázal odpovědět na otázku: proč se o tom dozvěděl dříve než ostatní??

– Ano… Ale pokud to zjistíme dříve, můžeme to dříve změnit. Pokud chcete něco změnit, je důležité rychle získat potřebné informace. Je důležité neztrácet čas. Ale pokud to děláte jen pro svůj vlastní zážitek, jste sobci. Máš strach, takže jsi stále naživu. I já jsem se testoval s extrémní. Ale je to také selfie. Potřebovali jsme zkušenosti z předchozích válek. Nebyla by druhá světová válka a my bychom nevěděli, jak hrozně vypadala města po bombardování. Nevěděli byste, co zbylo po atomových bombách. Ale stále existují obrázky. Můžete se na ně podívat a zeptat se sami sebe, proč jdete do války? Chcete něco změnit?? Nebo se chcete otestovat? Fotografie skutečně mění svět. Znám fotografy, kteří fotí válku už desítky let, a každým rokem jsou šílenější a šílenější, rozpadají se jim rodiny. K čemu?? Být bez rodiny? Překonat posttraumatický šok?

– Sám jsi začal pít?

– Dřív jsem pil. Protože když se vrátíme do běžného života, nic se nedotkne nervů tak jako bitva. Pokud se zítra rozhodnu, že přestanu a založím rodinu, můžu to udělat. Mohu si najít normální práci, mohu mít děti, mohu vést normální život. Ale teď si nemůžu dovolit rodinu, to je nemožné. Ale to je moje rozhodnutí. Rozhodl jsem se jít sám za svým snem a opustit běžné věci.

– Dobře, dobře… Jaké procento emocí, které cítíte při fotografování mrtvol, můžete předat divákům, kteří si vaše fotografie prohlížejí??

– Nevěřím v absolutní objektivitu! Protože pak si musíte myslet, že smrt těchto lidí je chybou někoho jiného, rozhodnutím někoho jiného, že někdo jiný zaplatil za zbraň, která je zabila. Ale pokud se necítíte, pokud nejste zapojeni, budou to odrážet i vaše fotografie. A lidé, kteří se dívají na vaše fotografie někde v Londýně, nebudou cítit pach mrtvoly ani slyšet pláč matky, která přišla o dítě; na těchto fotografiích nebudou žádné emoce. Takže musíte být emocionální – samozřejmě ne tak, abyste plakali a litovali smrti jiných lidí. Musíte najít rovnováhu. Nemůžete se dívat na mrtvá těla a nic necítit. Musíte na chvíli odejít, dělat něco jiného. Jednou jsem v Libanonu viděl více než třicet dětských mrtvol a můj kolega, který byl se mnou, jimi onemocněl. Nemůžete si dovolit příliš velké emocionální poškození.

– Když jsi mluvil o vůni fotografie, nepřeháněl jsi?

– Ne. Pokud se obrázek dotýká, je cítit. Když se podíváte na fotografie, kde se střílí, samozřejmě neslyšíte výstřely. Někteří lidé střelbu vůbec neslyší. Někdy se vám ale podaří fotografovat tak i když je to velmi těžké , že divák, který se na fotografii dívá, uslyší totéž, co jste slyšeli při fotografování vy. Samozřejmě nelze vyfotografovat mrtvolu tak, aby voněla, ale pokud tělo vyfotíte správně, možná divák ucítí něco nepříjemného. Hodně záleží také na představivosti.

– Ale ne každý, jak říkáte, zná vůni války.

– Ano, lidé chodí do kina, sledují válečné filmy. Pravdou je, že ve skutečnosti je válka úplně jiná. Stačí rychlý pohyb a je po vás. Vojáci nebojují tak, jak je to zobrazeno ve filmech. Devadesát procent času tráví tím, že sedí, kouří a vyprávějí si historky.

– Jo, sedí a čekají, až se něco stane… To dělají i váleční fotografové.

– Při naší práci je však těžké odhadnout, kdy se něco stane. Můžete jen čekat. Je velký rozdíl mezi čekáním na zemětřesení a čekáním na válku. Lidé umírají. Vlády nerady ukazují světu smrt svých vojáků, smrt civilistů. A byli by raději, kdyby si všichni mysleli, že se například v Afghánistánu nic neděje. A každé úmrtí musíte zdokumentovat. Lidé si nekupují noviny, aby se dozvěděli, co se děje v Afghánistánu, ale aby si přečetli o svatbě korunního prince.

– Máte nějaké závažné hříchy??

– Například?

– Největší hřích máš napsaný na tváři. Deprese.

– Umíte číst z tváří?!

– Ne, pokud to není tak zřejmé.

– Nežádám o odpuštění za nic. Jsou lidé, kteří zasedají v parlamentech, kteří učí děti ve školách. kteří mají manželky a děti. Než zemřu, zeptám se sám sebe na jedinou věc: Udělal jsi v životě všechno, co jsi chtěl?? A kdybych řekl: „Ne, ne, nikdy jsem necestoval po světě, nikdy jsem neudělal nic, co by se dotklo nervů, tedy chtěl jsem to udělat, ale udělal jsem něco jiného…“ Když se budu chtít vrátit do Afghánistánu, nepůjdu na jiné místo, půjdu do Afghánistánu. Kdybych nechtěl být fotografem, zvolil bych si jinou profesi. Jsem muž, kterým jsem chtěl být. Myslím, že nebudu litovat toho, že jsem neměla děti, ani toho, že jsem se nevdala.

– Nebudete?

– Ne, neudělám to!

– Mluvíte o tom příliš často. Už teď toho lituješ!

– Říkám pravdu!

– Nebo nelitujete, protože máte ještě spoustu času a můžete mít všechno?

– Ano, přesně tak, proto. Chci jen říct, že jsem udělal spoustu věcí, které považuji za nejdůležitější ve svém životě. Ale kdyby mi někdo řekl: máš už jen rok na to, aby ses vdala a měla dítě, protože za rok budeš mrtvá – neudělala bych to. Protože když vám zbývá rok, je to jedno. Teď jsem opravdu šťastná, že jsem knihu vydala.

– Jo, no, není fér se brát s vědomím, že ti zbývá jen rok..

– Jo… Ale kdyby mi někdo řekl: máš deset let života a můžeš mít ještě krásnou ženu a báječné děti, ale musel by ses vzdát fotografování, už nikdy bys nejel do Kolumbie nebo Afghánistánu, už nikdy bys nedělal zprávy, musel by ses vzdát všeho, co jsi žil předtím – odpověděl bych: v žádném případě!

– Máte tedy svůj vlastní vztah k času?

– Ano, to je pravda, přemýšlel jsem o tom. Dívám se na své první fotky z Kolumbie, je to můj první zážitek, ale připadá mi, že mezi nimi a mnou je deset let. Mám pocit, že jsem si je sundala teprve včera. Čas se tedy neustále smršťuje a rozpíná. Sledujete vojáky. Stačí, abyste udělali špatný krok, a ustřelí vám to nohu. Nebo moje hlava. A ty jsi mrtvý. Postupujete metr po metru a každých deset vteřin odpočítáváte. Těchto deset vteřin se prodlužuje..

– A ve válce, i když kouříš a čekáš, se čas natahuje nebo zkracuje?

– Mm-hmm… Jiné. To záleží na tom, co se děje. Vteřina se může zdát jako dvě hodiny.

– A když tě holky odkopnou, co se stane s časem??

– S přítelkyní jsem se rozešel před rokem, ale připadá mi to jako včera. Připadá mi, jako by se některé věci v našem životě staly teprve minulý týden, a je to velmi bolestné. Odkašle si.

– Pro dívky je snazší pochopit vojáka než vojenského fotografa. Nebo na vás vůbec nebyli hrdí?

– Mnoho fotografů v Kolumbii a Afghánistánu často vykonává stejnou práci jako vojáci. Moje poslední přítelkyně studovala čínskou medicínu, neměla nic společného s mou profesí, nezajímala se o válku, nečetla zprávy a byla na mě pyšná, ale náš vztah zničily tři měsíce, které jsem strávil v Afghánistánu. Možná se vrátím, možná ne – člověk nikdy neví. A každý reaguje jinak. Ale myslím, že jde o to, že mě nemilovala. Když člověk miluje, čeká. Ne, když se mu to nelíbí… Ale musel jsem dělat svou práci. Nemohl jsem odmítnout svou práci.

– Kdybyste se kvůli lásce museli vzdát práce, brzy byste se do své přítelkyně nezamilovali?

– Přesně tak! Ano. Litoval bych toho. Ale… Proto mají fotografové takové problémy se vztahy.

– Šalamoun řekl: „vše zmizí.“.

– Ano, věřím v čas. První dny po rozchodu jsou hrozné. A dokonce měsíce, tři, čtyři. Ale pak to přejde. Bolesti se nezbavíte za týden. Musím jet do Libye. Někteří fotografové vydělávají peníze, aniž by se starali o samotné Libyjce. Raději se soustředím na jeden příběh a dotáhnu ho do konce, i když nevydělá peníze.

– Jako každý válečný reportér máte i vy první mrtvé?

– Jo, viděl jsem je v Kolumbii, v márnici. Byli rozřezáni, zastřeleni. Pro mě byli jako zvířata, nevěřil jsem, že by někdy byli lidmi. Páchly, rozkládaly se. Byla to mrtvá zvířata, pomyslel jsem si. Teprve podruhé jsem pocítil, že jsou to lidské bytosti a že před smrtí hodně trpí. Bylo to pro mě těžké. Je těžké někam odejít, vrátit se za pár dní nebo hodin a vidět, že z živých zbyly jen mrtvoly. Je velmi těžké slyšet matčin pláč.

Děkujeme //planetpics za poskytnutí fotografií ke zveřejnění.

Afghánistán. Operace Southern Beast

Afghánistán. Průzkumná brigáda

Afghánistán. Průzkumná brigáda

Afghánistán. Britští a afghánští vojáci bojující proti Talibanu.

Afghánistán. Průzkumná brigáda

Vojenská operace v Kolumbii