Fotograf Lev Šerstennikov: Sebereportáž o ztraceném čase

Vlastní zpráva. Vyborský fotoklub měl přezdívku pro malou samostatnou výstavu, kterou jsi jednou za pár let uspořádal, aby kolegové viděli, jak netalentovaně nebo naopak geniálně jsi strávil roky. V rychlém životním tempu byla zohledněna pouze jedna část, a tou je oddanost fotografování.

„Self Report“ z knihy L. Kniha fotografa Lva Šerstennikova „Leaving Behind“ je otištěna ve zkrácené podobě.

Lev Šerstennikov se narodil v roce 1938 v Ufě. O fotografování se začal zajímat už na začátku školní docházky. V roce 1960 absolvoval Leningradský institut filmových inženýrů, ale ve svém oboru nepracoval. Hned jsem začal tisknout v novinách, fotil jsem pro Izvestija, pak jsem pracoval pro Literaturnaja gazeta.

V roce 1963 nastoupil do časopisu Ogonyok, kde se stal nejprve neoficiálním fotografem a o rok později kmenovým fotografem. Tato práce mu umožnila nejen cestovat po celém Sovětském svazu a navštěvovat cizí země, ale také se setkávat s těmi nejzajímavějšími lidmi.

V roce 2012 vyšly knihy L. Gavrilinové a L. Gavrilinové. Šerstennikov:

„Left Behind“ – o kolegách fotografujících celebrity.

„Mrtvice. „Natočeno a řečeno“ – o zajímavých lidech, se kterými jsme měli možnost mluvit.

Dětské knížky – obrázky a básničky pro děti – „Tánina knížka“ a „Ty a já“.

„Marasmus“ kniha básní, která odstartovala všechna další vydání .

Dmitrij Lichačev

Andrej Sacharov

V takové tvůrčí atmosféře jsem se rozhodně nemohl držet stranou od procesu. Svůj první film jsem natočil v roce 1946. Sám jsem to natočil, ale ještě nevyvolal. Fotil jsem fotoaparátem Balda 4,5×6. Všechny záběry si samozřejmě nepamatuji, kromě jednoho. Tam jsem natočil kamaráda, který si speciálně pro natáčení sundal kalhoty. Zřejmě jsem hned věděl, že pro zdokonalení svých schopností je třeba pracovat s přírodou.

Další film byl pořízen až v roce 1949. Ale počínaje tímto filmem neuplyne za půl století měsíc, abych nenatočil a nevyvolal alespoň jeden film. Stejně jako můj bratr jsem si fólie vytvořil sám. Samozřejmě podle receptů. Byly to plechovky s chemikáliemi – metolem, hydrochinonem, siřičitanem atd. Váhy byly malé a závaží měděné. Nominální hodnota od haléře po niklák přesně odpovídá hmotnosti v gramech.

Hned na začátku jsem si s bratrem ověřil, jaké časy závěrky a clony je třeba nastavit na filmu 17 DIN 45 jednotek GOST na slunci a jaké clony je třeba nastavit za zamračeného dne. Znalost „odhadu“ rychlosti závěrky se mi hodí při veškeré mé budoucí profesionální práci. Měřiče expozice fotografií, a zejména ty, které nelžou, jsou tu od doby, kdy jsme tiskli stovky stránek časopisů a vydali několik knih.

Vzpomínám si, jak ochotně se vyslovovalo slovo „Lunacyx“! Vlastnit takovou loď bylo tehdy prestižnější než dnes vlastnit jachtu.

Bratr mi o složení nic neřekl. Žádnou jsem nepotřeboval. Zdá se, že v něm byl vrozený pocit: rám by měl být naplněn tak, aby se z něj pokud možno nedalo nic odříznout. Jednou však o momentu střelby promluvil. Ukázal jsem mu pomalý záběr opuštěné ulice: „Musel bys počkat, až projede auto.“. Třeba takto! Ukazuje se, že čekání může na obrázku něco změnit. Tato jediná věta mého mentora je nezapomenutelná.

V posledních ročnících školy jsem už fotil nepřetržitě: na dvoře, na ulici, na výletech a výletech na kole, tajně ve třídě a výslovně i s nastavenými světly, portréty doma. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem považoval přítomnost kdekoli bez fotoaparátu za tak zbytečnou, že bylo lepší nebýt přítomen vůbec. Do VGIKu se většinou vrhají šprti. Byl jsem dost chytrý na to, abych to nedělal. Alexej už tuto výšku jednou vyzkoušel.

Elem Klimov

Bella Akhmadulina

Mohl jsem trochu porušit laťku… Kolikrát jsem slyšel od uchazečů, kteří se nedostali do svatostánku, že mu chybělo trochu bodů. No, aspoň se mohou utěšovat… Cítil jsem se na úrovni. Možná budu moci střílet. Ale co já vím o malířství, o dějinách filmu, o kameramanech, o spoustě dalších, možná zbytečných věcí, na které by se mě mohli ptát protivní strýčkové na kolokviu jak se tehdy říkalo pohovoru ??

V místním kině jsem viděl informační plakát Leningradského institutu filmových inženýrů. Fakulty jsou čistě technické – strojní, chemická, elektrotechnická, ale je přidáno: volitelný kurz fotografie. Přesně to potřebuji. Zjistil jsem to až později: podváděli. O nepovinném fotografování se tam nikdo ani nezmínil. Ale vlak už se rozjel a já se řítil po kolejích, které mě určitě dovedou k něčemu fotografickému.

Už dříve jsem publikoval v novinách. „Sovětské foto mi zveřejněním některých mých snímků dodalo sebevědomí: odvážím se odvážit. Přítel se ptá: „A kam chceš jít?“Na Ogonyok!!!“ – „Myslíš si, že jsi jediný blázen, který o tom sní?“ Samozřejmě nejsem jediná, ale mám cíl: teď je mi dvacet, do třiceti budu v časopise!

A tady je seznámení s Koposovem. Tohle je možná nejosudovější setkání mého života.

Nemohu ani říct, že bychom byli přátelé. Přátelství je, když nemáme žádná tajemství. Ale Koposov je sám o sobě taková bytost, že se k těm nejvšednějším věcem z jeho soukromého života nemůžete dostat, že?. To nemohu. Když se mi líbí muž, jsem komunikativní, strašně upovídaná někdo by řekl, že jako žena . Když je člověk nepříjemný, jsem přísný, sarkastický, hrubý… No, nejsem žádný anděl, to vím. „Ale myslím, že jsem málokdy špatný člověk..

A Koposov už je v „Ogonyku“, a to je mu teprve něco přes dvacet. Je rozhodnuto: z ústavu neodcházím, končím a pak se postavím na vlastní nohy. Jsem v Ufě, přidělený do televizního studia, ale pracuji jako fotoreportér pro místní noviny. Ale uprostřed je také něco mého. Zahlédnu něco čechovovského: „Do Moskvy, jen do Moskvy!..“Literaturka“ mě bere jako externistu. Ale můžu fotit, kde chci, můžu cestovat.

A Koposov v „Ogonyok“ je nyní mezi moderátory. Hlava! Gena cítí, že i já toužím vstoupit do této svatyně. Ale jak prorazit? „Lve, pochop, „Ogonyok“ opravdu nepotřebuje dalšího fotoreportéra. A pokud ano, je to muž, který mi může ukázat něco svého. „Ogonyok“ má něco do sebe. Umnov je balet, Borodulin je sport, Tunkel je mudrc, myslitel, Uzljan je rychlá reportáž…“ Co se mnou? A já jsem všechno a nic. Vím, že Koposov bzučí Friedlandovi v uších: je tu takový Šerstennikov..

Friedland to ví sám. Viděl jsem některé jeho práce v časopise Soviet Photo, kde je členem redakční rady. Pak ve čtvrtek opět vlastní hlášení ! si v Literaturce něčeho všiml: nějaký chlap si tam něco čmárá. Dobrá, ať se pokusí natočit pro časopis… Najdu téma – biologický ústav.

Friedland mi dává barevný film, Koposov mi půjčuje širokou kameru – „Váleček“. Kopu nosem do země, každý záběr jde rovnou na vyvolání, a pokud je tam nějaký snímek, Fridlyand mi ho dá k barevnému tisku v malém formátu. Vidíte, zdá se, že téma již vzniklo, ale já stále pokračuji v natáčení. Semjon Osipovič nakonec říká: „Už toho bylo dost! „Téma se vzdává.“. Vložka je nalepena, odeslána do tiskárny, třpytivý časopis je na světě… A v něm hlavní fotografické téma čísla ústřední záložka – moje.

Kdo jsem, jakým právem?? A přivést Tyapkina-Lyapkina! Koposov mi později vypráví o bouři, která se rozpoutala na poradě. Všichni moji budoucí kolegové a přátelé se sjeli na Fridland. Jakým právem plýtvá posvátným prostorem časopisu?? Oni sami, veteráni, čekají měsíce na příležitost vytisknout středový čtyřpásek! A proč by se taková témata měla dávat kdoví komu??! Nedal jsem je pryč, bránil se Friedland, navrhl to, a krev časopisu by se měla omladit… Nějak jsem je odháněl, úplně mě neoklovali. Zachránil se a bránil mě..

Jurij Nikulin

Michail Uljanov

Mým tématem v časopise byla zpočátku věda. Rád jsem fotil velké muže, akademiky – velké muže – osobnosti. Líbilo se mi natáčení v laboratořích. Všechny laboratoře jsou ponuré – mura mura. Ale může si vymýšlet různé věci, vymýšlet si různé věci. Pokud se jedná o barvu, pak jsou filtry červený, zelený, žlutý a modrý. Je to spousta nesmyslů, ale vypadá to… „Nepotřebujeme fakta, ale efekty…“ – vzpomeňte si na skvělou hlášku z filmu Jaro. Pokud je černobílý, jsou výtisky nehorázné. Natáčím akademika – odborníka na mozek. A jemu samotnému rostou z hlavy neurony. To já jsem ji otiskl do mikroskopické a negativní tkáně. Ukázalo se, že je to přesně to, co časopis potřeboval.

Ale kromě vědy jsem měl i jiné věci k natáčení. Jednou jsem byl poslán do kolchozu. Kolchoz měl být skvělý, ale dostal špatného předsedu. Tuto chybu měli napravit kolektivní zemědělci – vybrat si novou. Ubytovali nás u jeho babičky. Na posteli je sedm peřin a ještě více polštářů. Sladký spánek! Probudím se s telecím mýdlem. Tady jsme, tele je můj soused. Žije v domě jako kočka. Venku bíle sněží. Zemědělské stroje jsou jím úhledně pokryty – secí stroje, secí stroje, co ještě… V klubu se ozývá šum… Většinou ženy, staré ženy. Černé šály, mračí se.

Je to jako sekta. Vidím, že nevěří ve světlou budoucnost, do které zítra vstoupí s novým předsedou… Zvolili předsedu, zmátli ho. Ráno stojí u okna se sklopenou hlavou a přemýšlí, kde začít? Nebo možná rovnou z kufru? Přivedl jsem ho k Friedlandovi a on už měl před sebou dva nebo tři dny života. Hořce se ušklíbl. Ještě jsi nebyl poražen. Podívej, musíš žít..

A ve stejných dnech vyšel film „Předseda“. Moje fotky byly jako záběry z toho filmu. Takže ti podivíni, kteří film natočili, ještě nebyli poraženi… Ukazuje se, že těch neporažených je už hodně..

Kde se vzala šedesátá léta?? Od stejných neporažených chlapců. Je pravda, že mnoho rodičů si v táborech odsedělo svůj čas, mnoho jich v nich zemřelo. Ale ti, kteří se narodili na konci třicátých let, už neměli v noci strach ze zvířat – pro případ, že by někdo zaklepal na dveře. Jazyky nebyly svázané, nikdo se nebál odposlouchávat a donášet… V jejich podnicích se otravovaly nejrůznější vtipy a nepamatuji si, že by se někomu něco stalo. Disidenty neberu v úvahu. Myslím, že si rádi přitáhli vlastní oheň. Ale byl to zvláštní ostrov. Všude se vždy najde nějaké procento protestujících..

Vraťme se k fotografii. Na fotografii jako nástroj mého pronikání do jiných světů. Trochu jsem to přehnal, ale rád bych to vysvětlil na jednom příkladu. Do redakce byl pozván mladý, ale již slavný a skvělý Slava Zajcev. Móda je to poslední, co mě zajímalo. Za ním se člověk mohl jen podivovat nad rovnicí popisující chování volně padajícího kusu drátu ve vzdušném prostředí.

Proběhl jsem konferenční místností, kde se konala schůzka. Zaslechl jsem několik vět, které zpomalily můj běh, sedl jsem si a poslouchal. Slava mluvil o zákonech módy, o problémech módy, o jejím vnitřním životě, zatímco já jsem si myslel, že mluví o fotografii, jen jedno slovo nahradil jiným. A už předtím jsem tušil, že existují nějaké obecné zákony, podle nichž se řídí fotografie, literatura a hudba.

Vnitřně jsem cítil „hustotu“ fotografie. A pak začnete zjišťovat, jestli to v textu je, nebo není. Když ji přečtete, je tam jen voda, když ji vymačkáte, nic nezůstane. Stejně jako u nějaké náhodné, směšné fotky. Není tam žádné složení, nesedí to. Možná by pomohlo oříznutí? Začínáte řezat, řezat, řezat, až to všechno rozřežete a jste přesvědčeni, že veškeré vaše úsilí je zbytečné.

Arkadij Raikin

Mikhail Gluzsky

Fotografie, stejně jako literatura, má „text“. Ale je tu také podtext. Podtext je podle mého názoru důležitější než text. Je to totiž podtext, který vás nutí přemýšlet, hledat asociace, vytvářet domněnky, vyvozovat závěry, zobecňovat. Podtextem je intimita. Když ji otevřete, začnete souložit s autorem, zamilujete se do něj samozřejmě do jeho díla, linie, myšlenky . A zároveň si ji „přivlastňujete“ pro sebe. Ano, sám autor.

Nyní je to váš pomocník, váš přítel, váš současník. Nezáleží na tom, že zemřel před pěti stoletími. V tom je síla literatury! Ale také fotografie, i když u nich je tato síla méně silná a vyskytuje se méně často. Možná si říkáte, že je to jen vaše představivost? Možná. Ale život bez fantazie je tak nudný.

…Takže, kolchoz. Ale kolchoz je jen epizoda. Ale mým koníčkem je zatím vědecký svět. Ne že by mě tolik zajímaly problémy, které se tam řešily. Spíše mě přitahuje škála osobností, výrazná individualita, odlišnost vědců, když se na ně podíváte zblízka – vědecké obory, mají své školy, směry, věhlas ve světě. Takových lidí už jsem znovu natočil asi tucet. V mé mysli však zanechali stopu pouze tři lidé: Kolmogorov, Budker a Amosov. Ten se nějak nenápadně proměnil v ladičku, kterou dodnes kontroluji věrnost zvuku.

Andrej Kolmogorov, matematik

…Matematik Andrej Nikolajevič Kolmogorov ve mně vzbudil zvědavost smíšenou s trochou zmatku. Je to poprvé, co jsem se setkala s mužem, který má nápadné „zvláštnosti“ ve svém chování. Pak jsem potkal dalšího takového génia – Sacharova. Ve svém každodenním chování si byli velmi podobní. Dojem z Kolmogorova, který byl první z velkých postav, na které jsem se podíval zblízka, byl obrovský..

Andrei Budker, fyzik

…Andrei Budker. Fyzik. Výzkumník antičástic, antičásticového světa. Co to je? Zeptejte se ho, pro mě je to všechno mystika. A sám je trochu nepolapitelný? nepolapitelný? Opět mystika. Přál bych si vytvořit portrét ďábla nebo vlkodlaka. Byl to génius všichni jsou géniové . Myšlenky jako slupky slunečnicových semínek. Žil s chutí, ale zemřel brzy. Byl to dobrý člověk.

…A objeví se Amosov. Zpočátku jeho postava vyrůstá z jeho knih – „Myšlenky a srdce“, „Zápisky z budoucnosti“. To je člověk, to je slovo! Tvrdý, přímý, stručný. Nasekaná věta. Ale v každém z nich je síla, pružina. Sám je nejspíš ze žuly. Bylo by dobré zkontrolovat. Zkontrolováno. Můj první telefonický rozhovor a to už jsem byl v Kyjevě : „A nebylo třeba sem chodit a tvůj časopis je na hovno!“. Slovo za slovem.

Vskutku, žula, vskutku, křemen. Pak mě pustil do ústavu, viděl, že jsem ještě mladá slepice. Co je na tom špatného?. Dobře, sundej si ho. Můžete se vyfotit při operaci a sedět ve své kanceláři. Já sedím ve svém křesle a on je ve svém světě. Nebo stále pracuje ve svém mozku. Nebo snad proklíná povolání chirurga – neměl v úmyslu se jím v raném věku zabývat?. Ale je to osud… Člověk tam sedí a všechny starosti se mu jen odlupují z kůže. Vůbec si mě nevšímá. Co je ještě potřeba?? Sledujte a střílejte..

Nikolaj Amosov, chirurg

Amosov nelhal ani v projevech, ani v srdečných rozhovorech. Nikdy předtím jsem nikoho takového nepotkal. Můj další idol, Nikulin, by mohl klidně lhát. Ale nebyla to lež, byl to žert. Musíte uznat, že je to úplně něco jiného. Ani já se nesnažím pokaždé lhát.

Proč? Mám pocit, že když lžu, nějakým způsobem se ponižuji. Znamená to, že se něčeho bojím? Bojím se, že se dozvím svou pravou tvář? Tvář hulváta nebo pravdomluvného člověka? To si nemyslím. Prostě lhaní je mi organicky nepříjemné, začínám se cítit na hovno. To vše samozřejmě neplatí pro fotografii, kde pravda a lež mírné falšování jdou ruku v ruce.