Fotograf Jan Saudek: život, láska, smrt a další zajímavosti

V životě Jana Saudka se mnohokrát stal zázrak. Narodil se v roce 1935 v Praze. Neměl však „šťastné dětství“: vypukla druhá světová válka. Na jeho konci se stal první zázrak: malý Jan a jeho dvojče Karl, dnes slavný grafik, unikli pokusům nacistického táborového lékaře a přežili. Rodiče a další členové rodiny zahynuli v koncentračním táboře Terezín. Druhý zázrak: v době „státních restrikcí“ ji nezachytila Státní bezpečnost, ačkoli Janův archiv byl několikrát zabaven..

Děkujeme Galerii klasické fotografie za publikaci.

Život

– Před naší sametovou revolucí jsem byl často vyslýchán českou státní bezpečností. Hledali moje fotky, zajímali se o ně, chtěli vědět, co znamenají. Mnohé z nich již byly publikovány na Západě. A já jsem tvrdil, že tyto fotografie pořídil můj dědeček v minulém století. Opravdu tak vypadaly, až na tu, kde jsem stál se samopalem v ruce. Nakonec mě státní bezpečnost nechala na pokoji. Ale od té doby si na fotografiích označuji 19. století.

Třetí zázrak: stal se světoznámým fotografem.

– Jan, kdy jste se stal slavným?? Jak se to stalo? – Ptám se Saudka.

– Stal se zázrak. „Prostě zázrak,“ odpoví.

Myslím, že seznam úžasných událostí v životě Jana Saudka je mnohem delší. Patří k nim úspěch v USA v roce 1970, otevření stálé expozice jeho díla v Praze v roce 2007, jeho první výstava v Rusku v roce 2013 a skutečnost, že se jí mohl sám zúčastnit.

Příjezd Jana Saudka do Moskvy byl očekáván. Vernisáž jeho výstavy „Život, láska, smrt a jiné maličkosti“ v Galerii klasické fotografie byla vrcholem letošního jara a přilákala obrovské množství fanoušků. Chtěli se podívat na žijícího klasika, na všechna období jeho tvorby, od jeho začátků až po celosvětové uznání a umělecké přehodnocení.

Pohlednice a plakáty s jeho dílem se rychle prodávaly. Energický, temperamentní Jan Saudek se skutečně jemně podobal svému rockovému idolu, hudebníkovi Micku Jaggerovi: krátký sestřih, černé brýle, červená košile, vysoké podpatky. Po celou dobu stejná nezávislost, stejná uvolněnost a smysl pro důstojnost. Pohybuje se po místnosti, vtipkuje, rozdává autogramy a ochotně odpovídá na otázky.

– Musel jsi střílet ruské ženy?

– Ne. Ale řeknu vám pravdu: ruské ženy jsou velmi krásné. Velmi, velmi! Omylem se sem dostala fotografie Rusky pracující na pražské čerpací stanici Shell. Někde se tu potlouká. – Saudek ukazuje na výstavní síň zaplněnou sto dvaceti jeho díly, která tvoří retrospektivu jeho provokativní, fascinující a šokující tvorby:

– Byl zde pořízen náhodou. Je velmi krásná!

Všechno je vlastně na pomezí: krásné a ošklivé, erotické a vulgární, chutné a nechutné. Je úžasné, jak se umělec dokáže pohybovat na tak tenké hranici. Mezi vystavenými díly v galerii je i moje oblíbená fotografie s názvem „Kopanec“. Muž, který vypadá jako Saudek, kope nohou do tlusté křičící ženy.

Královna teenagerů

Skvělá metafora, možná klíč k pochopení jeho díla! Jako by umělec demonstroval svou nezávislost na veřejném mínění a dával pěkně na frak veřejnému vkusu a obecné morálce. Mimořádně aktuální! I dnes vyvolává fotografovo dílo diametrálně odlišné názory: od lásky, obdivu, úcty a obdivu až po naprostou ignoraci a odmítání.

– Pro umělce neexistují žádná omezení a hranice jsou smazány. Ale mám svou vlastní autocenózu: nechci překračovat hranice,“ říká o své práci.

Jan Saudek navštívil Česká republika potřetí. Poprvé přijel do Sovětského svazu za Gorbačova. Psal se rok 1985. Pak za Jelcina v roce 1993. A nyní za Putina.

– Pociťte rozdíl?

– Obrovské! V roce 85 byla okna přikryta novinami, aby bylo teplo. Lidé se báli mluvit s cizincem, bylo to zřejmé. Teď je to jiné.

– Vaše tvůrčí krédo? Co byste doporučil mladým fotografům?

– Nikdy se nevzdávejte!

Na slavnostním zahájení přivítal všechny přítomné na výstavě Jana Saudka zástupce Velvyslanectví České republiky:

– Jsme rádi, že Saudka znají a milují i v Rusku a že se stal nezaměnitelnou ikonou české fotografie. Jedná se o první výstavu Jana Saudka v Praze. Doufáme, že známý umělec Jan Saudek zde najde novou inspiraci pro svou tvorbu, protože je zde tolik krásných žen.

Pavla Hodková a Jan Saudek

Jan Saudek zavtipkoval:

– Vsadím se, že na vernisáž by nikdo nepřišel. A já jsem ztracený. Také jsem si myslela, že vím nazpaměť, jak výstavu zahájit a co říct, ale tady jsem trochu zmatená a přeji vám „dobrou chuť“!

Pak vzal černý fix a zanechal svůj podpis na bílé zdi galerie.

– Vítězství! – slovo se rozlehlo po místnosti a bylo utopeno v potlesku.

Andrej Bezukladnikov, fotograf a producent:

– Černobílé fotografie Jana Saudka jsem poprvé viděl ve Fotorevue na začátku osmdesátých let. Stále si pamatuji, jak na mě působily: pocit prosté, nekomplikované svobody. Pak je Jan začal kolorovat a já jsem si myslel, že jako fotograf skončil, protože začal pracovat „na zakázku“, že se fotografie stala pomocným materiálem.

Ale miluji i jeho omalovánky, protože si stále zachovávají svobodného ducha, spoustu ironického optimismu a lehkosti. Velmi jednoduché obrázky. Ale někdy to zavání vtipem, od fotografie chci podobenství a filozofické zamyšlení nad životem.

Ten vtip se mi nelíbí. Je zřejmé, že se trend uchytil a je využíván. Malá továrna na svíčky Jana Saudka. Chápu, proč je na výstavě v galerii více barevných než černobílých fotografií: lidé si kupují spíše to, čemu rozumí.

Vladimir Vjatkin, fotoreportér:

– Není můj. Úplné odmítnutí. Antiestetika ženského těla. Když se podívám na tyhle ženy, už se mi nechce dívat na skutečné ženy. Primitivní komunální systém. Ženské tělo jako objekt primitivního a divošského světa. K těmto lidem civilizace nedorazila. Antiestetika!

Igor Vereščagin, nezávislý fotograf:

– Jeho práci znám už dlouho. Ze sovětských dob a strašně vzácného českého časopisu Fotorevue. Když jsem viděl Saudkovy fotky, vyvedly mě z míry. Miluji Saudkovy černobílé fotografie. Jeho první díla. Byl jsem dvakrát v Praze, v galerii, kde visí jeho díla – jsou tam větší a působí silným dojmem. Jsou tu také, ale není jich mnoho, spíše umělecká sada. Ale Jan je vtipný člověk a myslím, že sám bere všechno s humorem a nebere svou práci se zvířecí vážností.

Alexej Ušakov, fotograf na volné noze:

– Jen není prudérní. Jaký je uvnitř, tak se projevuje. Se všemi svými neřestmi a zálibami. Nestydí se o tom mluvit.

Veronika pózuje pro skleněné kousky pana Szipka

Mikhail Kryukov, nezávislý fotograf:

– Na Saudkových fotografiích mě přitahuje jeho láska k životu. Mají v sobě spoustu života. A hodně lásky. Není to pornografie. Rozhodně ne! Ať se jasněji vyjádří ti, kteří si myslí, že jde o pornografii. Na výstavu přijdu vícekrát a budu ji pozorně sledovat. Jana Saudka jsem viděl poprvé naživo, podepsal jsem mu plakát se ženou držící lebku, jsem šťastný. Líbí se mi, jak zachycuje ženy. Činí tak neobvyklým způsobem.

– A myslím, že se k nim chová jako k sexuálním otrokům..

– Ale vy jste žena. A já jsem muž. Chápu Saudkův názor.

– Upírá ženám jakoukoli inteligenci..

– Přeháníte. Na jeho fotografiích to není. Jsem rád, že jsem ho viděl naživo. Pomohlo mi to lépe se do něj vcítit a pochopit ho. Je velmi otevřený, veselý, bezstarostný a charismatický. Je mu 78 let a miluje život, holky a vše, co k němu patří. Přála bych si být v tomto věku tak pohyblivá, otevřená a optimistická!

– Vypadá jako Mick Jagger!

– Není divu: pochází ze stejné doby a zdá se, že je fanouškem..

Z rozhovoru s publikem na vernisáži výstavy Jana Saudka v Praze 27. března 2014.