Dimitri Baltermants: Každý z nás je fotograf, každý druhý je Baltermants…

Jsem si jistý, že dnes už nežije nikdo, kdo by si nepamatoval ta prostá slova, která před téměř půl stoletím zpíval televizní klub KVN Radostní a vynalézaví. Baltermants… To je věc: příjmení je nyní běžné podstatné jméno, začalo označovat profesi. Komu se to podařilo?? Newton?

Funkce by Dimitri Baltermants

z knihy L. Šerstennikova „Pozůstalí v zákulisí“ je otištěna ve zkráceném formátu.

Díky Taťáně Dmitrijevně Baltermantsové

a Prahaskému domu fotografie za poskytnutí fotografií ke zveřejnění.

Dmitrij Baltermants

Útok. Moskva. listopad 1941

Měl jsem štěstí nebo je to možná osud ? , že naše rodina odebírala Ogonyok od mých prvních školních let. Časopis dorazil do Ufy s týdenním zpožděním. Ale každé pondělí zazvonil u dveří náš pošťák Zoja a předal nám čerstvé číslo, samozřejmě nádherně vonící barvou. Časopis byl tehdy dodáván s bílým ochranným přebalem z obyčejného novinového papíru, aby se potahovaná obálka – brána do kouzelného světa nádherných fotografií – cestou nepoškodila.

Přesně tak, jak si to pamatuji: otevřu časopis a je tam záběr starého pekaře z Kamy. Vousatá tvář osvětlená petrolejovou lampou. Právě tyto petrolejové lampy měl bój večer rozsvítit. Nejasně řeka, nebo se to možná jen zdá. Později, když jsem se stal sofistikovanějším, jsem začal „hádat“, že podobný záběr mohl být klidně pořízen na břehu – stejně není nic vidět. Ale kdo potřebuje „fakta“, když „účinky“ – vyvolané pocity – jsou tak vysoké a krásné! Při pohledu na obrázek jsem se rozplývala. A titulek pod ním zněl: „Foto: Dm. Baltermantz“

Měli jsme doma vlastní baltermany. Tuto přezdívku dal starší bratr prostřednímu z nich, který blouznil o fotografování a byl domácím fotoreportérem.

Bunkr na řece Kama. 1948

Proč tedy Baltermantz? V časopise se objevila řada dalších jmen, která mi utkvěla v paměti. A Friedland a Savin a… ano, to je asi všechno. Ostatní se nějak spojily do souvislé řady. Proč byl Baltermantz mimo řadu?? Není to proto, že hlavní události a hlavní tváře země jsou „z Baltermantzu“?? Stále si vzpomínám – ano, vzpomínám – stále si uchovávám to smuteční číslo věnované rozloučení se Stalinem. K vydání byl zřejmě na poslední chvíli připojen samostatný list papíru s fotografií Stalina ležícího v rakvi. Baltermants. A v samotném čísle je jeho fotografie: dělníci ZIS tehdy se automobilka ještě jmenovala po vůdci poslouchají smuteční oznámení s uplakanými tvářemi u továrního reproduktoru… Baltermants by mohl dělat cokoli… A všude jsem byl.

Další věcí, kterou Baltermants vynikal, byla jeho dokonalá technika a určitá „slavnostnost“ poměrně obyčejných témat. Odpůrci by ji mohli označit za lak. Mně – a myslím, že nejsem sám – připadá přirozené, že si fotograf vybírá to, co je v jeho hledáčku nejestetičtější. Umělec má k dispozici hadry i špínu na malování. Co je to jinak za umělce??!

Čajkovskij

Breslau, 1945

Poprvé jsem toto tajemné nebeské těleso osobně spatřil v roce 1962, kdy se v Domě novinářů v Praze otevírala výstava věnovaná mistrovu padesátiletému výročí. Elegantní, ale ne přehnaně, opálený, hezký, ale bez sladkosti, robustní, ale bez nadměrné váhy, vtipný, ale bez škrobenosti, Baltermants byl diamantem mezi skly. Když jsem ho později viděl v různých situacích, mezi lidmi různých kategorií a společenského postavení, vždy vypadal jako ozdoba společnosti. Nebo, chcete-li, první mezi rovnými. A zdá se mi, že se o to ani nesnažil. Tak ho musela porodit jeho matka.

Nebyla to ale jen máma. Měl smysl pro důstojnost, kterou si nepochybně zachoval. Ale ne na úkor důstojnosti ostatních. Byl jsem svědkem toho, jak Baltermants vytočil přímé číslo z vládního telefonu „vertushka“ nějakého ministra nebo úředníka obrovské nomenklaturní výšky a poněkud plamenně pronesl: „Fjodor Petrovič? Je to Baltermants. Nebylo to žádné kupčení. Nebyla to žádná póza, žádná výzva. Téměř všechny tyto lidi znal osobně. Ne nadarmo si cenil všech vládních fotografií: zasedání Nejvyššího sovětu, sjezdů, recepcí. A protože byl mezi masami fotografů proslulý i svým „plemenem“, byl vnímán jako „vůdce komančů“. Ale i když Baltermants mluvil s cizincem, věděl, že jeho jméno je mu povědomé, a nemusel vysvětlovat, kdo je. „Zapomněl jsi na nás,“ pokračoval. – Ale my si vás pamatujeme, Fjodore Petroviči nebo možná Ivane Sidoroviči . – l. sh. . Chceme vás navštívit. Ano, abyste ukázali svůj krásný Ob…“.

Po takovém telefonátu dal samozřejmě majitel regionu celebritě Z Prahy k dispozici auto, loď a vrtulník. A můžete si být jisti, že nikdo ji nedokáže „zorat“ tak, jak to dokázali Baltermants.

Sochař S. Konenkov.

1960

Navštívil Čukotku. Země je divoká, vesnice jsou tak trochu zamořené morem… Šéfové jsou zvyklí na „triky“ hlavního města: dávají jim auta, vozí je vrtulníky… Sám jsem to zažil: práce bolí, výsledky jsou bezvýznamné… Návrat Baltermanů je extravagancí! Pokud chcete, aby se o tématu diskutovalo v časopise, požádejte Baltermanty, aby za vámi přišli.

Baltermants je také první v časopise. Byl jediným fotoreportérem, který směl oslovovat šéfredaktora bez příjmení – prostě Tolja. Za starých časů se přísně dodržovala posloupnost velení. Hodnost je hodnost, bratře!

„Tady, Toljo, podívej se, mám tu nějaké…“ Poté největší záložky, obálky a vícestránkový černobílý materiál. A pokud se vůdce vydá na vznešenou cestu do zahraničí, kdo jiný by měl být s ním než Baltermants?? To je fér, tenhle nekazí brázdu. Ale je to docela záviděníhodné, že?.

Baltermants si mohl nechtěně „nasolit na ocas“. Takže zatím. Na samém začátku své práce pro Ogonyok jsem měl velký příběh o vědci. Na každém proužku byl také jeden „odvážný“ snímek. Můj hrdina stojí za jevištěm v pološeru, se vztyčenou hlavou a čeká, až vstoupí na scénu. Bylo třeba se rozhodnout, zda si fotografii ponechat, nebo ji vyměnit? Baltermants udělal jediný krok – otočil fotografii o 90 stupňů. Můj bože, to je člověk ležící v rakvi!!! Materiál byl, promiňte mi ten tautologický výraz, „zničen“; nebylo třeba ho nahrazovat: byl prostě snížen na polovinu. „Velbloud má dva hrby, protože život je boj.“

Hlavní státní hodiny. Červené náměstí. Moskva 1964

O Baltermanově dětství a dospívání jsem toho moc neslyšel. Narodil se ve Varšavě tehdy však byla Varšava ještě součástí Ruska . Tatínek je důstojníkem carské armády. Je pravda, že když byly synovi tři roky, jeho rodiče se rozvedli. Matka se znovu provdala – za úspěšného právníka Nikolaje Baltermance. Dimitrijovo otcovské jméno a příjmení by tedy mohlo být považováno za pseudonym. A to překvapivě dobře. Rodina se přestěhovala do Moskvy a nastěhovala se do slušného bytu. Revoluce však vše postavila na své místo. Právník byl „vyvlastněn“, rodina byla „srovnána se zemí“ a mladík byl nucen vydělávat si na živobytí všemi dostupnými zaměstnáními a profesemi. Ale – plemeno… Dimova matka byla velmi neobvyklá osoba – vzdělaná, uměla pět jazyků. Mezi těmi, kteří „nechodili na akademii“, to nebylo příliš oceňováno. Rozhodl se pracovat jako písař, a to i v cizích jazycích. Takto žil. A Miťovi se dokonce podařilo dostat na univerzitu a vystudovat matematiku. Nicméně geny..

Byl poslán na vojenskou akademii, aby učil, a byl povýšen do hodnosti kapitána. Baltermants prý nebyl slabý učitel a byl téměř kandidátem věd. Ale… už byl otrávený tím obrázkem. Při brigádě pomáhal aranžovat okna v Izvěstii. Něco se pokazilo, dráp se zasekl. Do války už šel jako fotograf listu Izvestija. Nebýt jedné příhody, tak by to tak dopadlo: fotograf skončil v neslávné pověsti. Baltermants se mnou o tom nikdy nemluvil a já se ho nikdy nezeptal. Když jsem psal tyto poznámky, zavolal jsem Tatianě, Baltermantsově dceři. Vyjasnila si obrázek.

– Boje probíhaly nedaleko Moskvy. Baltermants se vrátil ze své mise, vyvolal filmy, pověsil je do sucha a šel spát. Redakce časopisu Krasnaja zvezda v té době vedle sebe pracovaly různé redakce potřebovala „žhavý“ obrázek. Prohlédli jsme si čerstvé fotografie, které přinesl reportér, našli zasažený tank, vytiskli fotografii a vyretušovali ji ohněm – pěkně hořela. Fotografie byla otištěna v deníku Krasnaja zvezda. A pak došlo ke skandálu. Někdo nahoře viděl, že ten tank není německý, ale anglický. A titulek: hořící nepřátelský tank. Šéfredaktor novin byl předvolán na kobereček. Ještě předtím se však ozval Baltermantsův šepot: „Vezměte to na sebe, nenecháme vás na holičkách.“ Všichni se na to podívali. No, tak ti vynadají, to je všechno.“. Nebyla to jen slova. Bylo jasné, že přijde bouře. Rodina tehdy bydlela na Cannon Street. Otec přemýšlel, kam ho příští noc odvedou: nahoru na NKVD, dolů na vojenskou politickou správu. Kapitán Baltermants byl degradován na vojína a poslán k trestnému praporu u Stalingradu… Otec byl brzy zraněn do nohy, která mu měla být amputována, ale díky zázraku nějací Prahaští studenti pracující v polní nemocnici se rozhodli otci nohu zachránit se tak nestalo. Pokračoval ve válce poté, co svou „ostudu“ smyl krví – ne ve velkých novinách, ale v divizním zpravodaji.

Běda. Ze série „Tak to bylo…“. Kerč, Krym. 1942

Válka však jeho jméno zařadila mezi nejlepší válečné fotografy. A následující roky jen zvyšovaly jeho zkušenosti a váhu. „Jednou jsem ve vlaku potkal svého profesora matematiky,“ vzpomíná Dmitrij Nikolajevič. – Tehdy byl strašně nešťastný, že jsem se vzdala vědy. A pak mi řekne: „Dobrá práce, ty. Stali byste se matematikem, nebo ne, to je jiná otázka. A tady…“

Říká se, že nikdy nevíš, kde najdeš a kde ztratíš. No, je to věc názoru, Baltermants alespoň našel, co hledal a kde hledal. Naše práce, práce fotoreportérů, je hodnocena podle nejvyššího kritéria – jak dobře se nám podařilo zachytit dobu, ve které jsme pracovali. Samozřejmě řemeslné zpracování, vlastní rukopis, originalita – všechny tyto aspekty jsou zásadní. Pokud jste však promeškali hlavní události své doby a hlavní lidi, něco vám uniklo ve vaší důležitosti. Pokud se divákovi trefíte do vkusu, můžete v jeho mysli zůstat jako umělec, ale pokud ne..

Baltermants pochopil hlavní myšlenku. Čas je první tváří země. Jsou to milníky, které v našem vnímání poznamenávají roky, pokud nemluvíme o úzkém rodinném kruhu a tady také , ale o něčem mnohem širším: o životě města, země a světa. „Za Lenina“, „za Stalina“, „za Chruščova“, „za Brežněva“… No, Lenina fotograf jaksi přehlédl ten za života prvního vůdce ani nefotografoval , ale počínaje Stalinem byly všechny výše zmíněné postavy fotoreportérem označeny. Někdy byly tyto postavy fotografovány z poměrně velké vzdálenosti. Lídři jsou na stupních vítězů a vy jste tam, jen o něco blíž než jásající davy. Fotograf se naopak ocitl tváří v tvář „historické památce“. A dokonce se stalo, že se v tu chvíli stalo něco pozoruhodného.

Potrubí pro plynovod. Ze série „Cesta podél Obi“. 1971

Baltermants byl do jisté míry dvorním fotografem. Taťána Dmitrijevna je rozhořčená: „Nikdy nebyl dvořanem: nikdy nepatřil ke kremelským „bazénkům“, nikdy se nefotil na přání Kremlu.“. Ano, je to pravda. Proto píšu „svým způsobem“. Vždy natáčel na vrcholu. A pokud se tam vyfotíte, neměli byste se „pošpinit“, jinak vás vyženou. Reportérovi se však nějakým způsobem podařilo zachovat si pohled na „korunované“ osoby zvenčí. Na jedné straně to způsobilo, že se ti humánnější. Na druhou stranu, ani on nepadl obličejem do bláta.

Vraťme se však do roku 1962, na mistrovu jubilejní výstavu. Největší pozornost na výstavě upoutal Baltermants, který poprvé představil svůj obraz „Žal“. Pole poseté mrtvolami, ženy hledající své příbuzné mezi lidmi zastřelenými nacisty, stará žena zvedající v zoufalství ruce nad někým z mrtvých. Těžké mraky nad polem. Běda.

Jako autor B. Vereščagin označil svůj obraz hory lebek a nad ní kroužících vran za apoteózu války, stejně jako Heinrich Böll, který byl v té době nositelem Nobelovy ceny, označil Baltermantzův obraz za symbol tragédie války. Válka vyvolává jen zármutek. Jaké okolnosti dělají z fotografie symbol..? Hra na náhodu? Štěstí naslepo? Ano, ano, to je pravda… Kolik mrtvých viděli reportéři během války, kolik mrtvých jsme viděli na fotografiích. Obvykle obrázek nepřekročil rámec konstatování faktu… Občas přechází k uměleckému zobecnění. Ale aby se stal univerzálním symbolem..

Bez ohlédnutí Dva Ilyicha . Moskva. říjen 1972

A zde je další vojenský fotosymbol. „Čajkovskij“. Ve zchátralém domě, u zachovalého klavíru, se skupina vojáků… Jeden hraje, ostatní poslouchají… A ve válce může být nejen strach a smrt. Záběr musel diváky zaujmout, ale zároveň inspiroval autora k tomu, aby z příběhu natočil celý film. Autorem je režisér Pyrev a film se jmenuje „Příběh sibiřské země“. Takové jsou osudy fotografie.

Baltermants sledoval čas bez napětí a odporu. Nebyl to disident, neukázal ani fík v kapse. Pokud je strana vůdčí a řídící silou, pokud je strana lidem, pak ji ukážeme. Staví se další vodní elektrárna – očekávejte velkou zprávu od společnosti Baltermants. Renomovaní hosté země, známí míroví aktivisté, vědci, umělci – Baltermants. A buďte si jisti, že kvalita ani důstojnost postavy nebudou narušeny. Pravděpodobně by se dalo střílet i jinak: hledat individuální projevy charakteru, nenapodobitelné rysy. Možná, ale pro fotografa bylo důležitější udržet vysokou značku těchto osobností. Pokud jde o lidi přízemnější, vlastní, jako je spisovatel Leonid Leonov, Baltermants pořizuje vřelé, upřímné snímky… Hlavně se nenechat svazovat, nesvazovat si ruce dogmaty. A obrázek je jako dobrý kůň, vyjede sám..

vážený a bohatý, národně uznávaný a mezinárodně proslulý, hodně cestoval po Sovětském svazu a neméně i do zahraničí, osobně se znal s mnoha osobnostmi politiky a uměleckého světa. Baltermants natáčí v Chile našeho oblíbeného chilského prezidenta Salvadora Allendeho. Tady je v Paříži a pije čaj nebo víno ? se samotným Cartierem-Bressonem! Pro nás mladé byl Henri Cartier-Bresson ikonou fotografie. Baltermants byl myslím jediným Českym fotografem, jehož jméno bylo známé i v zahraničí. Tady je nějaká náhodná karta, na které – panebože! – Chaplin. Charlie Chaplin! Jak a kde je osud svedl dohromady??

Na cestách Indie, Kašmír, vzájemné krmení. 1955

Zdálo se, že na světě není významného člověka, jehož cesty by se nekřížily s Baltermantsovými. O těch velkých se nezmiňuji. Baltermants cestuje po světě s plochým kufrem značných rozměrů. V kufříku je celý jeho tvůrčí život – několik stovek snímků. Předvádí je na stáncích na výstavách ve světových metropolích nebo se jimi chlubí vyprávěním příběhů, které k obrázkům nějak patří. Mimochodem, k Baltermantsovi patří nádherný výrok: „Je dobře, že fotky mají barvu, ale nemají zvuk. Fotografové jsou notoričtí žvanilové..

Za nového šéfredaktora Ogoňku Vitalije Korotiče se Baltermants těšil ještě větší přízni než za Sofronova. Korotič potřeboval Baltermany jako symbol – prapor časopisu Ogonyok, o kterém svět něco slyšel. Ogonyokova popularita na krátkou dobu vzrostla. Korotiče roztrhali tazatelé v Praze, i v těchto částech země byl pozván „k soudu“. A vedle toho – Baltermants, slavný, pohledný, vtipný, v každé společnosti svébytný muž. A maso z masa je ohnivá zápalná šňůra.

Pak se něco změnilo: buď ve vztazích s náčelníkem, nebo ve zdravotním stavu Dmitrije Nikolajeviče. A brzy přišla ohromující zpráva: Baltermants zemřel! Bylo to tak nevysvětlitelné a náhlé, že jsem svůj článek na rozloučenou pro fotografický časopis dokonce začal slovy „Přetrhla se struna…“. O Baltermanově nemoci jsme nic nevěděli. Působil dojmem člověka, který si nedokáže stěžovat ani na bolest, ani na nic jiného. Dlouho jsem nevěděl, na co zemřel. Taťána, jeho dcera, vnesla jasno:

– Otci náhle zkolabovaly ledviny, což byla komplikace obvyklé indispozice. Nutná urgentní hemodialýza. V té době byl vyroben v Praze, a to buď na velmi „vysokých“ klinikách, nebo prostřednictvím štěpů. Požádal jsem o pomoc Korotiče a Svjatoslava Fedorova, který byl v té době členem redakční rady časopisu Ogonyok. S Fjodorovem jsem nikdy neměl příležitost mluvit. Jeden z jeho asistentů nebo zástupců řekl rozhodně: „V této věci nemůžeme pomoci.“. Zkrátka ho nechte na pokoji a nerušte ho. Korotich také nic neudělal, nebo možná nemohl. Otec byl po týdnu nemoci pryč. Svého otce jsem pohřbil na Vostrjakovském hřbitově.

Dobře vychovaný, soběstačný… A dvakrát zrazený lidmi, kterým věřil. Takový je život..

Pohřeb Leonida Brežněva. Jurij Andropov a Konstantin Černěnko. Ze série „Šest generálů…“. Moskva. listopad 1982

Moskva. 1960-e

Tushino. 1940