Vladimir Mišukov: Hloupá mise již byla splněna!

Výstava Slávy Duraka „Durak“ 5D, která předznamenala prezentaci stejnojmenného fotografického alba Vladimira Mišukova v Ústředním domě umělců, upoutala pozornost svou neobvyklou expozicí. Návštěvníci se v něm „zdrží“ celý den. Cítili se dobře. Podle jejich zpětné vazby byly všechny jejich smysly probuzené a zesílené. Izolovaný, útulný, potemnělý černobílý prostor, vzdušná architektura výstavy, velmi precizně umístěné fotografie, nevtíravá a jemná hudba, vůně květin a chleba, neobvyklá chuť čaje a zmrzliny – to vše vytvářelo v chladné a šedivé Moskvě atmosféru samostatné planety a oslavy.

Stejnojmenné album bylo ve Francii v prodeji ještě před zahájením výstavy v Praze a dostalo se mezi deset nejlepších dárků k Vánocům.

V závěrečný den výstavy jsme se setkali s Vladimírem Mišukovem, který se v krátkém rozhovoru představil v několika rolích projektu: jako fotograf, kurátor, scénárista a režisér.

– Kdo z tebe udělal takovou krásku??

– Od začátku projektu jsem měl myšlenku udělat neobvyklou výstavu. Nápad je nápad, ale k jeho realizaci potřebujete tým. Stejně jako ve filmu. Pak jsem získal partnerku Marinu Gluchovovou a začali jsme projekt posouvat kupředu. 6. ledna jsem neměl žádnou finanční podporu. Dali jsme se do práce a postupně vše vznikalo. Podpořila nás společnost Dobro. Na návrhu prostoru jsme spolupracovali s profesionálními architekty. Tak jsem si výstavu představoval: divák prochází dlouhou chodbou ke každému snímku. Chodba zevnitř září. Našli jsme architekty, kteří vědí, jak pracovat s biflexem. Dokud nebyl prostor připraven, nevěděl jsem, jak budou díla viset.

Vše proběhlo rychle a kreativně. Je pravda, že biflex, materiál, který jsme při stavbě použili, se choval nečekaně: prohnul se a my jsme se rozhodli vše zvednout. Poslední fotografie byly vyvěšeny v posledních vteřinách před zahájením výstavy.

Tisk už vstoupil, Polunin už vstoupil a my jsme ještě dokončovali výstavu. Původně jsme chtěli obnovit prostor kolem stromu Ava z filmu Avatar. Ale my máme jinou planetu. Divák se zapojí, zapamatuje si film a uvědomí si, že toto je naše planeta.

– Jak Polunin reagoval, když přišel na zahájení??

– Slava reagovala dobře. Byl uvnitř příběhu. Viděl album. Byl aktivním protagonistou. Je to jeho svět, na něm staví svá představení a festivaly, v něm žije.

– Proč 5D??

– Je to ironie dnešní doby. Nad nekonečnou debatou filmařů: 2 DE nebo 3 DE? Když je slyším, říkám jim: „Natočte to v she-Devre, a pak se aktivuje všech pět smyslů, všechno jemné vyladění – uvnitř diváka. Lidé jsou zvyklí komunikovat v trojrozměrném světě a osobně. Potřebují se seznámit s vnímáním umění.

Můžete slyšet hudbu v pozadí. Zvuková stopa je vlastně přizpůsobena každému obrazu – není doslovná, ale obrazová.

Celkový hudební doprovod je velmi taktně zakódován v hudbě Alfreda Schnittkeho – tango z opery Život s idiotem. Ahoj bláznům! Pak je tu hudba Nina Roty z Felliniho filmů, celá skladba má 26 minut a působí na sluchové receptory a přivádí diváka k vizuálnímu vnímání, probouzí v něm sympatie, vcítění a ponoří ho do obrazu a jeho atmosféry.

Nyní lidé chodí na výstavy, aby se někam dostali a získali individuální zacházení. Často se stává, že výstava nebere na diváka ohled a ten se cítí jako v kramflecích: není s ním sdíleno ani teplo, ani radost, ani objev. Všechny naše smysly jsou nastaveny na harmonii, a proto jsme to zohlednili i v naší výstavě. Divákovi je nabídnuta příjemná atmosféra, příjemná, ale ne hloupá hudba, příjemné vůně, jasné obrazy a on se ocitá v dobré náladě a v harmonii sám se sebou. Lidé, kteří přišli na výstavu, říkali, že se cítili jako na výletě, že prožili příjemnou cestu, že měli dobré dojmy… Vytvořili jsme individuální oslovení diváka. Díky zvláštní architektuře je s fotografií sám, sám s hlavním hrdinou. Fotografie je stále fotografie. Jsme trojrozměrní. Potřebujeme trojrozměrné dojmy.

– Pracoval jste v prostoru Slavy Polunina nedaleko Paříže. Jak to bylo? Čím jste stříleli??

– Fotografie jsou pořízeny klasickým způsobem, dlouhá expozice, krátká expozice… Žádné úpravy. Střílel „na srdce“.

Polunin je herec, já jsem herec, je to pro nás snadné. Existujeme v divadelní mizanscéně. Scenérie je realita. Bylo pro mě důležité natáčet Slávu tam, kde žije, kde je uvolněný a organický. Ale nestává se to tak často. Zjistila bych, kdy bude doma, a šla bych za ním. V letadle jsem vytvořil storyboardy. Když přijel, probrali jsme, co vím a čemu nerozumím, vybrali jsme místo, pak jsme natáčeli a improvizovali v dané situaci.

Například tento biomorfní bílý pokoj navrhl a nakreslil Slavův nejmladší syn Váňa. Andrej Barteněv a jeho tým tuto myšlenku dotáhli do konce. Slavinův dům je umělecké dílo. V tomto prostoru a jeho okolí jsme pracovali dva a půl roku. Všechno v domě je přizpůsobeno práci: hranice mezi každodenností a kreativitou se stírají.

Potřebujete stroj na pěnu, jste vítáni, potřebujete kouř, je tu obchod s kostýmy, kde si můžete pořídit kostýmy, zkrátka vždycky se najdou ingredience, které můžete do natáčení přinést a udělat ho vkusnějším. Vše bylo natočeno způsobem „hit and run“. Někdy jsem přišel a žádné natáčení neprobíhalo: říkalo se tomu „no go“ a jen jsme si povídali. Když se vše podařilo, začal tvůrčí proces, který byl vždy okouzlující, dynamický, spontánní, vzrušující! Skutečný herec v záběru vždy improvizuje a vždy do něj něco vnese.

– Vše natočeno ve Francii?

– Téměř vše. Zimní scéna vznikla v Rusku, v Praze, na střeše divadla Natálie Satsové v silných mrazech.

– Ukazuje se, že dnes už nestačí jen obraz nebo fotografie: divák potřebuje trojrozměrné vjemy, které zahrnují všechny smysly?

– Nevím, jestli je to štěstí nebo škoda, ale v dnešní době je důležité, aby byla fotografie soběstačná. Pokud to nemá, nemůžete to ozdobit a nebude to fungovat.

– Bude projekt dále rozvíjen, bude pokračovat??

– Dále je to filmové území, všechno se musí dát do pohybu..