Steve je nadšeným zastáncem americké školy. Jeho práce mají vždy dokonale vybroušenou techniku, ostrost, expozici, barvy – jasné, často blízké otevřené a teplé. Upřednostňuje jednoduchou kompozici a „zlaté“ světlo, to vše kvůli kontaktu diváka s „podstatou“ toho, co fotografuje. Jeho obrazy jako by se na nás dívaly, nahlížely do našich duší a nedovolily nám na něj zapomenout. Fotograf pracující v barvě se inspiruje malbou a ranou černobílou fotografií a jejími estetickými postupy.
děkuji.Fotograf, za příspěvek do publikace.
Oficiální webové stránky Steva McCurryho: stevemccurry.com
Blog: stevemccurry.wordpress.com
Steve McCurry.
Foto: Alexander Naanu. Moskva. 2010.
Narodil se v roce 1950 ve Filadelfii USA . Fotografování se věnoval už jako student filmu na Pensylvánské univerzitě.
V roce 1974 absolvoval univerzitu v oboru divadelní umění a začal pracovat jako fotograf pro místní noviny.
V roce 1978 odjel za vlastní peníze do Indie, kde pracoval v drsných podmínkách a často riskoval život a zdraví.
V roce 1979 se přestěhoval do Afghánistánu, kde působil několik let, a v letech 1980 a 1988 dokonce zabloudil.
V roce 1980 obdržel Zlatou medaili Roberta Capy, která se uděluje fotožurnalistům, kteří prokázali mimořádnou odvahu a iniciativu.
V roce 1984 vytvořil slavný portrét Afghánské dívky, který se v roce 1985 objevil na obálce časopisu National Geographic a okamžitě se stal symbolem afghánského boje za nezávislost a nejslavnějším fotografickým snímkem.
Steve byl v roce 1986 přijat jako kandidát agentury Magnum a v roce 1991 se stal jejím řádným členem.
Do místnosti vstoupil muž střední postavy, skromně oblečený, v khaki čepici s vyšitou rudou hvězdou a s fotoaparátem v rukávu bundy… Byl zdrženlivý, téměř plachý, ale velmi pozorný k tomu, co se kolem něj děje, jako by pozoroval a hodnotil „potenciálního partnera“. Začal se mě vyptávat na nejrůznější drobnosti, co, jak, kdo a kde, a po chvíli se ukázalo, že jsme s ním byli na stejném relativně nepřístupném místě téměř ve stejnou dobu… „Tady to je – nitka!“, pomyslel jsem si a Steve začal vyprávět..
Steve McCarry je jedním z nejvýraznějších a nejznámějších fotografů současnosti, který fotografuje téměř výhradně barevně a specializuje se na jihovýchodní Asii. Fotografování se věnuje již více než 30 let a je svědkem proměn kultur, katastrof, oslav, konfliktů, válek, jejich následků a obnovy po nich. Viděl, jak rýžová pole na okrajích indických měst ustupují výškovým budovám. Dokumentoval monzun, který po suchu a prachových bouřích přišel s dlouho očekávaným deštěm a spláchl vše, co mu stálo v cestě. Fotografoval poutníky, kteří se koupali v Ganze. Sledoval konflikty v Afghánistánu, Iráku a Íránu a následky převzetí Kuvajtu..
Shrneme-li Stevův pohled, pozoroval život lidstva v regionu, pronikal do něj a ukazoval ho zevnitř.
Když přišla řeč na Česká republika, Steve řekl: „Mrzí mě, že jsem v Rusku moc nebyl, od 80. let prošlo velkou změnou. To si mělo vyfotit hodně lidí!“. Přemýšlel jsem o tom, jak zvláštně se prolínají dějiny naší země a McCurryho životní příběh: byl v Afghánistánu, když tam vtrhli Sověti, a od té doby otiskly jeho fotografii všechny významné časopisy na světě.
Foto: Steve McCarry/MagnumPhotos
Steve McCurry/Magnum Photos/agentura.fotograf
INDIE. Rádžasthán. 1996. Vesničané účastnící se festivalu Holi.
INDIE. Rádžasthán. 1996. Vesničané účastnící se festivalu.
– Steve, co přesně tě přitahuje na fotografování??
– Na fotografování mě přitahuje možnost jít ráno po ulici, bez konkrétního plánu nebo úkolu, bez předem připraveného scénáře, a jen tak hledat, zkoumat – a není tu žádný tlak, žádná konkrétní očekávání. Fotografie mi dává možnost vracet se znovu a znovu na stejné místo, abych si uvědomil a viděl jediný obraz. V poslední době si myslím, že když se člověk snaží vzpomenout na nějakou důležitou událost, vybaví se mu statické obrázky a fotografie.
– Které ze svých děl považujete za důležitou fotografii??
– Jednou jsem byl na misi, natáčel jsem příběh o monzunu a hledal jsem nejpálenější místo. A cestou, v poušti, mě zastihla prachová bouře: obloha potemněla a foukal ohlušující vítr. Kvůli písku a prachu nebylo nic vidět, bylo to všechno velmi dezorientující. Najednou jsem si všiml žen, které pracovaly na nedaleké farmě, shlukly se k sobě, schovaly se před pískem a začaly zpívat. A tak prosili, prosili o déšť. Když jsem to viděl, věděl jsem, že musím fotit, i když to nemělo nic společného se zadáním. Jejich oblečení bylo vyrobeno z látky, která se již nevyrábí. Scéna mi připadala velmi krásná. Nemůžete se upnout na to, co se zdá být vaším „skutečným“ cílem. Cesta je neméně důležitá. Fotografie z této bouře je jedním z mých nejoblíbenějších snímků. Je to jeden z těch obrázků, na které lidé reagují.
– Nemohu se nezeptat na portrét afghánské dívky. Co si o tomto obrazu myslíte dnes a změnil se váš vztah k němu v průběhu let??
– Ani po tolika letech podle mého názoru neztratil tento snímek svou sílu. A to, jak jsem ji tu dívku po letech potkal, byl úžasný zážitek. V očích měla stejný oheň, stejný pohled. Myslím, že je stále krásná i přes drsné životní podmínky v těchto končinách. Lidé se mě na to stále pravidelně ptají.
– Jste v kontaktu s objekty svých fotografií, nebo se snažíte zůstat neviditelný, jaký je váš přístup??
– Jediná taktika, kterou používám, je být uctivý, otevřený a snažit se lidi přesvědčit, že myslím především na ně, a v žádném případě se je nesnažit ukázat ve špatném světle. Nikdy se neunavím opakovat, že nejdůležitější je respektovat všechny lidi a být k nim vstřícný. Problémy v našem světě vznikají, když lidé vidí, že jim není nasloucháno a že nejsou respektováni. Vždy se snažím navázat osobní kontakt, ať už je jakkoli krátký.
– Když dostanete úkol, plánujete záběr, nebo se prostě ponoříte do prostředí a reagujete na něj?? Jak se vám to všechno daří??
– Když někam jedu, mám rád, když mám velmi dobrou představu o tom, co budu dělat dál. Nemá však smysl ztrácet čas tím, že se budete snažit představit si své nápady předem, protože to vždy vede ke zklamání. Obvykle přijedu na místo, snažím se ponořit do situace a vycházet z toho. Už jsem byl na tolika místech a mám dlouhý seznam míst, míst a lidí, které bych chtěl vyfotit. Přesto se ráda rozhlížím kolem sebe: pomáhá to vidět, najít to, čím dané místo vyniká a co ho činí jedinečným, nepodobným žádnému jinému na světě. Vždy se snažím najít tyto jedinečné vlastnosti, ať už jdu kamkoli.
– Už se vám někdy stalo, že jste byli někde, kde jste už byli, ale to místo je tak jiné, že ho nepoznáváte??
– Mnoho míst, která jsem fotografoval, už neexistuje jako kdysi. Dokonce jsem o tom psal na svém blogu v příspěvku The Way It Was stevemccurry .wordpress.com/2009/11/02/the-way-it-was . Tam jsem popisoval scénu, kde ženy pracují na zemi. Na tomto místě dnes stojí moderní budovy. Mnoho prostředí se změnilo, ať už je vytvořil člověk, nebo příroda.
– Žijete v New Yorku, tak proč máte poměrně málo fotografií z tohoto města??
– Vlastně mám spoustu fotografií New Yorku, ale nevystavoval jsem je. Některé jsou na mých webových stránkách stevemccurry.com , ale většina mých prací je z jiných částí světa, a to jsou obrázky, které lidé chtějí vidět. 11. září 2001 jsem byl v New Yorku a mám spoustu fotografií prvních záchranářů a snímků, jak pomáhali lidem.
– Když jste přijel do Moskvy, fotil jste s Nikonem D3 x a Nikkorem 24-70/2,8. Řekněte nám, proč používáte tento fotoaparát a zda je něco zvláštního na způsobu, jakým fotoaparát používáte?
– V současné době používám Nikon D700 a středoformátový Hasselblad. Používal jsem diskrétní objektivy, většinou 28, 35 a 50 mm. Ale zatím jsem s výsledky svého Nikkoru 24-70 spokojen.
– Co byste poradil našim čtenářům??
– Připravte se na tvrdou práci! Pokud nejste svou prací posedlí a nemilujete ji, neuspějete.
Pokud chcete být fotografem, musíte neustále fotografovat. Když se podíváme na díla velikánů, vidíme, že našli konkrétní místo nebo objekt a vytesali z něj něco hlubokého, zvláštního a nezapomenutelného. Tento druh práce vyžaduje obrovské množství času a úsilí, není pro každého.
Najít svůj vlastní styl je podle mě jako najít svůj vlastní hlas nebo názor. Život je pro každého z nás zajímavý jiným způsobem. Například mě láká cestovat po této planetě a setkávat se s lidmi, poznávat jiné kultury, jiné způsoby myšlení.
Nestůjte na místě a znovu objevujte sami sebe, rozvíjejte se, mějte otevřené srdce a nezasekávejte se! Život se kolem vás vznáší a vy musíte zůstat otevření, abyste na něj mohli reagovat a nechat se krásou zasáhnout a změnit.
Hledejte svůj vlastní hlas. Postupem času začnete vidět po svém, a pak se do vašich fotografií dostane váš vzhled a osobnost. Všichni jsme jedineční a naše fotografie by měly odrážet to, co vidíme. Hledejte inspiraci v práci jiných lidí, ale nekopírujte ji.
Steve McCurry/Magnum Photos.fotograf
PAKISTÁN. Péšávar. 1984. Afghánská dívka v uprchlickém táboře Nasir Bagh.
PAKISTÁN. Péšávar. 1984. Afghánská dívka v uprchlickém táboře, Nazir Bagh.
Steve McCurry/Magnum Photos/agentura.fotograf
PAKISTÁN. Péšávar. 2002. Sharbat Gula.
PAKISTÁN. Péšávar. 2002. Sharbat Gula.
Steve McCurry/Magnum Photos/agentura.fotograf
INDIE . Rádžasthán. 1983. Prachová bouře.
INDIE. Rádžasthán. 1983. Písečná bouře.
Steve McCurry/Magnum Photos/agentura.fotograf
KAMBODŽA. Angkor. 2000. Buddhističtí mniši pracující v kuchyni v klášteře vedle Angkor Watu.
CAMBODY. Angkor. 2000. Buddhističtí mniši pracující v kuchyni v klášteře poblíž Angkor Watu.
Steve McCurry/Magnum Photos/agentura.fotograf
INDIE. Bombaj. 1993. Matka s dítětem prosí o almužnu přes okno taxíku během monzunu.
INDIE. Bombaj. 1993. Matka s dítětem žebrající přes okno taxíku v monzunu
Co je cílem této výstavy a jakým způsobem nás Steve McCurry inspiruje na naší vlastní cestě za osobním cílem?
Cílem této výstavy je představit návštěvníkům úžasné fotografické dílo Steva McCurryho, které je plné emocí, barev a příběhů z různých koutů světa. Jeho snímky nás nejenom inspirují k objevování nových míst a kultur, ale také nám ukazují sílu lidského příběhu a vytrvalost, kterou Steve McCurry prokázal při dokumentování těchto příběhů. Jeho práce odráží jeho vášeň a oddanost ke svému umění a zároveň nám dává pocit, že i my sami můžeme dosáhnout svých osobních cílů a snů, pokud se jimi budeme řídit.
Jaké jsou některé jiné aspekty cesty, které jsou stejně důležité jako samotný cíl?