Pohled z garáže: návrat krajiny do fotografie!

Vše začalo v roce 1975 výstavou New Topography v Muzeu fotografie George Eastmana v Rochesteru ve státě New York. Bylo tam osm Američanů a dva Evropané manželé Becherovi . Výstava nebyla příliš velká a neměla velký úspěch. Podle svědectví jednoho z účastníků navíc „vyvolával nenávist“. Následné rozhovory a odkazy jsou však tak časté a pokračují dodnes , že je těžké přecenit rozsah jejího vlivu na světovou uměleckou fotografii. Podtitul výstavy zněl „Člověk změnil krajinu“.

1. i 2. Mikhail Friedman. Z projektu Donbas. Romantismus. 2009-2011

Krajina, kterou na svých fotografiích zachytil například dokonalý klasik Ansel Adams, byla majestátním pohledem na americký Západ: útesy, soutěsky, průzračná jezera, vodopády. Nedotčená, nezkažená příroda. Člověk v ní obvykle chybí, ale jsou to jeho lidské emoce, sny a filozofické úvahy o bytí, které takovou krajinu vyjadřují. Divák se při pohledu na „krásu“ nikdy neunaví radostí. Ví, že krása je skála, vodopád, moře, jezero a staletý dub, jak ho naučila tradice romantické krajiny 19. století.

Navíc všechna tato živelná síla s největší pravděpodobností nesouvisí s jeho každodenní zkušeností. Vodopád, moře a útesy nejsou oknem vidět a jsou viditelné pouze na fotografii Ansela Adamse nebo reprodukci Caspara Davida Friedricha. Díváš se na ně a vznášíš se nad všedním životem. Ale i když nám fotograf například Mynor White, Edward Weston nebo Paul Caponigro ukáže něco méně exotického: silnici táhnoucí se do dálky, kukuřičné pole nebo trávu vykukující zpod sněhu, udělá to tak, že se přesto povzneseme nad ruch a neomylně vyčteme „krásu“.

Západ slunce, východ slunce, blesky, romantická mlha, odlesky slunce, dramatické stíny, nízký horizont a další podobné věci nám sdělují vážné záměry autora. Tohle je skutečné umění, v něm se nedá udělat chyba. Vidíme mlhu a zachvátí nás vznešená melancholie, díváme se na vodopád a inspirujeme se, hledíme do dálky a přemýšlíme o věčných věcech. Vše je jasné, bez otázek.

3. Alexander Gronsky. Nové Mytišči. 2010 S laskavým svolením galerie Grinberg

Účastníci výstavy „Nová topografie“ navrhli jako krajinu něco naprosto anti-uměleckého. Tedy nudný každodenní život. Typické budovy, obchod, čerpací stanice, pohled na něčí dvorek, několik garáží, obyčejná silnice, obyčejné předměstí. I kdyby byly natočeny víceméně rovnoměrně, podle pravidel kompozice, ale kde je umění?? Vidíme to všude kolem sebe každý den, tak co je na tom tak krásného?? Jaké myšlenky mají tyto fotografie vyvolat, jaké podněty vzbudit, jaké emoce vyvolat?

Slovo „topografie“ v názvu napovídá vzdělaným divákům o starší tradici americké krajinářské fotografie. Ve druhé polovině 19. století fotografové jako William Henry Jackson, Timothy O’Sullivan a Carleton Watkins fotografovali americký Západ – stejné hory, soutěsky, vodopády, gejzíry, jezera a jeskyně.

Jejich prioritou však nebylo umění, ale spíše topografie, tedy jednoduchý a jasný fotografický popis a dokumentace druhu. Pracovali na vládních a obchodních misích – geologických, geografických, železničních atd. p., kteří studovali a popisovali území země, aby ji přizpůsobili civilizovanému životu – se silnicemi, městy, továrnami a dopravou.

V té době, kamkoli se vydali, skutečně viděli nedotčenou divočinu v celé její velikosti, klidu nebo nepřátelství – záleží na tom, jak si člověk vykládá krajinu podle svého temperamentu a kulturního zavazadla.

To byla skutečná realita a oni ji zachycovali. Americký Západ se však od té doby poněkud změnil, což Ansel Adams a jeho kolegové zřejmě přehlédli. „Noví topografové“ navrhli, abychom si uvědomili, že toto je krajina, ve které žijeme.

4. Alexander Gronsky. Mitino. Moskva, 2009 Se svolením galerie Grinberg

Proč bychom o tom neměli přemýšlet z hlediska umění?? Proč konečně nezačít umělecky přemýšlet o našem skutečném světě, a ne o nějakém minulém nebo imaginárním?? Současná fotografická krajina „změněná člověkem“ od roku 1975 do současnosti nám vlastně nabízí dvě hlavní témata k zamyšlení:

1. Co přesně považujeme za „umění“, „krásné“, „vznešené“, „krásné“?? Proč považujeme některé předměty za umělečtější nebo krásnější než jiné?? Proč se garáž a prázdný pozemek za domem, vyfocené za denního světla, zdají být méně hodné označení umění než velký strom nebo moře ve světle bouřky?? Proč je něco exotického lepší než banální?? Když se nad tím zamyslíte, může v nás ta druhá vyvolat stejně dramatické asociace, emoce a filozofické závěry jako ta první, právě proto, že je nám známější, můžeme ji posuzovat na základě přímé zkušenosti.

5,6,7. Alexej Mjakišev. Z projektu Kolodozero

2. Na čem přesně závisí naše rozhodnutí o první otázce?? Co nás nutí nazývat jednu věc uměním a druhou neuměním?? Jaký je důvod našeho úsudku? Co formuje naše umělecké preference a vkus? Školní vzdělávání? Vliv společnosti? Masová kultura? V jakém okamžiku jsou kategorie z minulého nebo předminulého století tak pevně zakořeněné v našich mozcích, že se zdají být neměnné a věčné??

Jak by měla vypadat moderní krajina, když většina lidí dnes žije v typických městských domech, používá veřejnou i soukromou dopravu, spotřebovává zboží a podívanou a znečišťuje životní prostředí v planetárním měřítku?? Jak naše historie, naše vzpomínky a naše vědomosti utvářejí podobu míst, která navštěvujeme, na která se díváme a o kterých sníme? Jak se naše životní postřehy kombinují s dojmy a poznatky z literatury, umění, vědy?

Jaké místo má ve všech těchto procesech umělec?? Jaké obrazy zobrazuje, jaká poselství vysílá a jak přesně je čteme a vstřebáváme?? Zde jsou témata současné konceptuální krajiny. Možná v ní není žádný člověk, stejně jako Ansel Adams, ale jeho přítomnosti si nelze nevšimnout, protože právě díky němu teď příroda vypadá úplně stejně.

Tato témata lze zpracovat jak komorním, tak epickým způsobem. Mohou to být monotónní předměstí Tokia, jako u Takeshiho Hommy, nebo velkolepé skládky, ropa rozlitá v oceánu, červená jezera niklového odpadu nebo požáry v poušti, jako u Edwarda Burtinského a Richarda Mizracha.

Mohou to být studie anglických „přírodních zákoutí“ pečlivě uměle kultivovaných, jako u Jema Southama, nebo poklidné pohledy na Prahaské spací pokoje Alexandra Gronského, nečekaně připomínající Bruegela. V každém případě nelze v moderní krajině hovořit pouze o „přírodě“ a „citu“, protože ani jedno z toho – tak jak byly chápány v epoše sentimentalismu a romantismu – už dávno neexistuje. Moderní krajina vypovídá o politice, ekologii, ekonomice, kultuře a samozřejmě o tom, co s tím vším má společného umění.