Válečný zpravodaj

„Jdu se podívat na nějaká těla.“ „Víš, jak je ten výbuch krásný?“Chci jít do války! Všechno je nudné a šedivé,“ slyším od svých kolegů. Ti, kteří zažili tragédii, jsou jí obvykle nějakým způsobem zasaženi. Váleční zpravodajové nejsou výjimkou. Na mé otázky odpovídá Anthony Feinstein, profesor psychiatrie na Torontské univerzitě, autor knihy Journalists under fire: The psychological hazards of covering war Novináři pod palbou: Psychologické nebezpečí války .

Děkujeme MIA RUSSIA TODAY za fotografie poskytnuté ke zveřejnění.

– Řekněte nám, jak jste začínal. Kdo byl váš první pacient??

– Byla to žena. Na mou kliniku přišla před 14 lety. Její případ mi připadal velmi zajímavý a po rozhovoru s ní jsem se rozhodl studovat posttraumatický syndrom u válečných zpravodajů. Dlouho pracovala v Africe a před jejíma očima byl zabit kameraman. Její psychický stav se stále zhoršoval a ona začala pít alkohol, aby se uvolnila. Velmi se bála, že se vedení dozví o jejích problémech a vyhodí ji. Když přišla do mé kanceláře, nemohla mluvit. Řeč se po terapii začíná vracet. Můj pacient se uzdravil. Následně se rozhodla odejít z válečné žurnalistiky.

– Proč lidé chtějí jít do války a riskovat své životy?? Jaká je hlavní motivace??

– Existuje určitá skupina lidí, kteří potřebují riskovat a nemohou žít bez dobrodružství. Není to dáno jen psychologickými a sociálními faktory. Znáte slovo monoaminooxidáza, zkráceně MAO??

– Vypadá to jako něco z biologie..

– Přesně tak. Je to enzym, který rozkládá neurotransmitery adrenalin, noradrenalin, dopamin a další . Četné studie prokázaly, že čím nižší je hladina MAO, tím větší je sklon k dobrodružství a riskování. Když pracujete léta jako válečný reportér, musíte mít určité předsudky. Jinak to vaše tělo nezvládne. Je to příliš nebezpečné.

– Když půjdu poprvé do války, můžete mi říct, jaké mám šance??

– Mohu vám říci, zda máte k této profesi předpoklady. Nemohu však předpovědět, zda budete v pořádku, nebo ne, jak moc budete náchylní k posttraumatickému stresovému syndromu. Je to složitější.

– Kolik procent novinářů trpí posttraumatickou stresovou poruchou??

– Přibližně 25 procent, což je více než v armádě.

– Jak se liší od běžného stresu??

– Existují 3 skupiny příznaků. První jsou vtíravé traumatické vzpomínky, noční můry. Druhým problémem jsou problémy s mezilidskou komunikací, odtržení od společnosti. Třetí se týká fyzických projevů: bolestí hlavy, poruch paměti, neschopnosti soustředit se. Pokud trpíte posttraumatickou stresovou poruchou, měli byste pociťovat všechny tři skupiny příznaků. A trvá déle než měsíc.

– Jaké mohou být důsledky??

– Mohly by se objevit velmi vážné problémy v práci a ve vztazích. Drogová závislost, alkoholismus. Snažíme se o tom nemluvit, ale je tu možnost sebevraždy. Novináři trpící posttraumatickým syndromem potřebují léčbu. Po terapii se můžete vrátit do práce a znovu se vydat do konfliktních zón. Pokud jde o osobní život, je míra rozvodovosti poměrně vysoká. Jeden z reportérů vyprávěl, jak se po telefonátu od své ženy rozčílil. Zavolala mu, že má velký problém: rozbila se jí pračka. V jeho realitě jsou jiné problémy. Podle mého výzkumu jsou nejsilnější svazky ty, kde jsou oba partneři novináři.

– Existují rozdíly mezi pohlavími?? Kdo je náchylnější k poruchám: ženy nebo muži?

– Ženy jsou náchylnější k depresi. Existují případy, kdy se po porodu objeví posttraumatická stresová porucha. Jedna z mých pacientek začala mít po porodu noční můry. Už mnohokrát se ocitla na horkých místech a v minulosti netrpěla žádnou duševní chorobou. Ženy také častěji trpí alkoholismem.

– Existují rozdíly mezi spisovateli, fotografy a kameramany??

– Vzpomeňte si na slavný Capův výrok: „Pokud vaše snímky nejsou dost dobré, nebyli jste dost blízko.“? Nejblíže k nim mají fotografové, u nichž se posttraumatická stresová porucha vyskytuje častěji.

– Když pracujete s fotografy, prohlížíte si jejich fotografie? Existuje nějaký vztah mezi obrazem a psychickým stavem??

– To je zajímavá otázka! Ne, nikdy jsem to nedělal. Všichni váleční fotografové fotí strašné věci. Mnoho jejich fotografií nebude nikdy zveřejněno a my je nikdy neuvidíme.

– Závisí posttraumatický syndrom na zemi, ve které novinář pracuje??

– Nevím. A myslím, že to nikdo neudělal. Žádné takové studie nebyly provedeny. Většina novinářů si však myslí, že nejnebezpečnějším regionem je Čečensko.

– Pracoval jste někdy s novináři z islámských zemí??

– Ne. Ale jednou jsem byl požádán, abych vedl společný seminář pro izraelské a palestinské novináře. A tady je zajímavá věc: všichni izraelští zpravodajové věděli o posttraumatickém syndromu a jeho důsledcích, zatímco jejich palestinští kolegové o něm slyšeli poprvé ode mě. Muži to nechtěli slyšet a říkali, že je to nezajímá a nepotřebují to. Ženy naopak projevily zvědavost.

– Zaměstnavatelé: mohou novinářům pomoci a jak??

– Úloha redaktorů by neměla být podceňována. Musí být velmi pozorní k novinářům, kteří pracují v horkých oblastech. Nemyslím si, že mohou být terapeuty. Pokud si však všimnou změny v psychickém stavu novináře, mohou mu doporučit, aby vyhledal pomoc. Bohužel redaktoři často nedávají pozor a nechtějí poslouchat. Novinář by se neměl bát trestu ani propuštění – musí mít naprostou důvěru ve svého redaktora. Přístup CNN se mi opravdu líbí. Psychologickou pomoc berou docela vážně.

– Součástí je pojištění?

– Ne, není součástí zdravotního pojištění. Mohu vám říci o své zkušenosti. CNN mě zve na přednášky a semináře. Když novinář jede do konfliktní zóny, už o mně ví a může mi kdykoli zavolat a promluvit si se mnou. Nebo mu zavolám já. Až se vrátí, můžu za ním letět. Jsem kdykoli k dispozici. Jedná se o metodiku SNN. Nemohou ke každému novináři postavit ochranku, aby zajistili jeho fyzickou bezpečnost. Vždy mu však mohou zaručit psychologickou pomoc. Pořádám také semináře pro redaktory a manažery. Vzdělávání je velmi důležité, musíte vzdělávat vedení. Pracovníci na volné noze to měli mnohem těžší, a to i v otázkách fyzické bezpečnosti.

– Pracujete s příbuznými a přáteli novinářů??

– Před několika lety jsem spolupracoval s deníkem New York Times. Mají velkou praxi v informování rodin novinářů pracujících v konfliktních oblastech o tom, co se děje, kde je jejich manžel, bratr nebo otec. Na příbuzné se tak nezapomíná, jsou informováni o všem, co se děje. Jedna žena mi jednou napsala: „Manželka válečného reportéra by neměla být sobecká. „Dva sobci v rodině jsou příliš.“.

– Na vašich webových stránkách.com může novinář zjistit jejich psychický stav. Co pro to musíte udělat??

– Napište mi a já vám pošlu heslo. Pak je třeba zodpovědět řadu otázek. Je to zcela důvěrné. Nikdo kromě mě nebude mít k těmto informacím přístup. Odpovědi povedou k závěru, zda je vše v pořádku, nebo zda je třeba pomoci psychoterapeuta.

– Pokud se novinář zdráhá vyhledat pomoc a jeho stav se zhoršuje, mohou jeho příbuzní nějak ovlivnit a pomoci mu??

– V této profesi se vyvinula machistická kultura. Není zvykem mluvit o osobních pocitech. Ale lidé se musí chtít zlepšit sami. Nemůžu přijít a říct: „Hej, kámo, musíš to udělat, musíš mě poslouchat!“. Terapie takto nefunguje. Hlavní je udělat první krok sám.