Recenze knihy Josefa Koudelky Invaze 68. Praha.

v Praze, v Gorkého centru fotografie, se tým zkušených fotografů zúčastnil fotografické soutěže Sergeje Gerasimova. Bratři Lumiérové, Invaze 68 Josefa Koudelky byla vystavena v rámci paralelního programu 4. bienále současného umění. Praha“.

Nadčasové paralely

Když jsem šel na výstavu, nečekal jsem žádné zvláštní odhalení nebo emoce. Příběh sovětské invaze do Prahy v roce 1968 byl jako relikt z dávných časů: černobílá kronika, řádky z historie, cizí neštěstí… Samozřejmě jsem jako každý demokraticky smýšlející člověk od útlého věku sympatizoval s Čechy a jejich krátce kvetoucím květem „pražského jara“ a odsuzoval jsem vjezd tanků do země. Ale upřímně řečeno, nikdy se mě to hluboce nedotklo: stalo se to před mým narozením a nijak se to nedotklo mé rodiny, a proto mi to nepřirostlo k srdci tak jako například válka nebo gulag. O to překvapivější byl zážitek z procházení místností, prohlížení fotografií a čtení textů. Na obou stranách konfliktu se ve mně střídaly nejrůznější pocity – zmatek a soucit, vzrušení a radost, nedůvěra a vztek. Ale především jakýsi zdrcující smutek, který mě někde uprostřed výstavy náhle rozplakal, když jsem se díval na tváře českých odbojářů a sovětských vojáků na jiné fotografii.

Invaze 68 Praha“ obsahuje slavné fotografie pořízené tehdy mladým Josefem Koudelkou během invaze vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Prahy – na „naléhavou pomoc bratrskému československému lidu“ řádky z oznámení TASS . Koudelka byl začínajícím třicetiletým fotografem, který měl ve svém portfoliu divadelní práce a fotografickou studii rumunských Romů, ale žádné zpravodajství nebo úderné reportáže. Tanky v Praze však změnily jeho profesní plány. 21. srpna vyšel do ulic města a během týdne pořídil mnoho fotografií.

O této střelbě existuje několik svědectví.

– O jedné z nich výmluvně vypráví v knize Magnum: padesát let na frontové linii dějin Ian Berry, člen Magnumu: „Ti [ruští vojáci] nevěděli, kde jsou – většina si myslela, že jsou v Německu – nebo co se děje. V prvních dnech jsem tam byl jediným zahraničním fotografem – a dění jsem si fotil zpoza kabátu dvojicí fotoaparátů Leica. Museli jste se pohybovat velmi rychle, protože kdyby vás Rusové viděli fotit, začali by vám střílet nad hlavou a pak by vás pronásledovali a snažili se vás chytit a vzít vám fotoaparát… ale Češi by je zastavili, kdyby se jim to podařilo. Jediný fotograf, kterého jsem kromě sebe viděl, byl opravdový maniak. Kolem krku měl na řemínku několik staromódních fotoaparátů a přes rameno kartonovou krabici. Prostě přiskočil k Rusům, vylezl na tanky a fotografoval je na otevřeném prostranství. Dav ho podporoval a obklopil ho pokaždé, když se mu Rusové snažili vzít film. Snažil jsem se zjistit, jestli je tenhle chlapík největší odvážlivec, nebo hlavní psychopat.“Mimochodem, tento příběh sousedí s popisem práce fotografů v revoluční Paříži nezapomínejme, že v roce 1968 došlo ke studentským nepokojům ve Francii a Mexiku, protiválečným protestům v USA, světem otřásl snímek Eddieho Adamse, který zastřelil Vietcong, a k atentátu na Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho .

– Další příběh vypráví na stránkách Magnum Matrin Fuchs: „Koudelka se choulil na střeše budovy na Václavském náměstí s objektivem namířeným dolů do ulice… Zatímco cvakal spouští, Koudelka si sotva všiml lidí, kteří na něj mávali a ukazovali prstem, nebo Českych vojáků, kteří křičeli v domnění, že je odstřelovač. Najednou do budovy, ze které se krčil, vtrhla skupina sovětských vojáků a pronásledovala ho. S leikou visící na krku utekl, přikrčil se a vyškrábal se přes střechy, pak se vyhoupl oknem a zmizel v davu venku.“.

Snímky byly zaslány na Západ, kde je distribuovala agentura Magnum a v roce 1969 byly zveřejněny v britských Sunday Times pod iniciálami P. P. Pražský fotograf . Koudelka zatajil své autorství z obavy před pronásledováním ze strany rodiny a příbuzných. Ve stejném roce udělilo Magnum fotografovi – rovněž anonymně – Zlatou medaili Roberta Capy a v roce 1970 mu pomohlo opustit zemi. Žádost na československé ministerstvo kultury sepsal Eliot Ervitt, tehdejší prezident Magnum: šlo o to, aby Koudelku na tři měsíce propustili ze země, aby mohl pokračovat projekt o Romech. Okamžitě odjel do Londýna, kde požádal o politický azyl, a teprve 16 let po zveřejnění svých fotografií přiznal jejich autorství. Známých se stalo asi 15 snímků. Zbytek snímků byl zveřejněn jako kompletní projekt. Sám Koudelka se stal slavným fotografem, držitelem mnoha ocenění. Výstava, která v posledních třech letech procestovala řadu zemí, byla uspořádána v roce 2008 u příležitosti 40. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Magnum a Aperture vydaly také album: z 250 fotografií bylo mnoho vystaveno poprvé, doplněno archivními materiály a texty českých historiků. Kniha byla přeložena do ruštiny v roce 2009, ale teprve nyní se jí dostalo pozornosti.

Josef Koudelka zahajuje výstavu v brněnském Photo Centre. Lumiere.

Současná výstava zahrnuje kromě Koudelkova díla také kroniku událostí a mnoho úryvků z různých textů: vysílání pražského rozhlasu a provolání pražského městského výboru, články z československých novin a výzvy předních československých představitelů, jakož i prohlášení TASS a mnoho hesel, která na zdi psali ti, kdo se postavili na odpor. Celkově výstava – jemná, vyvážená, inteligentní – působila úžasným dojmem soudržnosti a fungovala jako soudržný celek. V tomto emocionálním prostoru hrála fotografie významnou roli – byla spouštěčem, majákem, světlometem, který upozorňoval na další dobové artefakty, vyvolával pocity, zdůrazňoval klíčové myšlenky a kladl akcenty, ale bez mnoha propracovaných detailů by tak silně nefungovala. Koudelkova díla rozvěšená na stěnách, prokládaná texty a doprovázená lehce smutnou, lehce znepokojivou hudbou, vytvářela pocit nikoli nadbytku nebo napětí, ale vývoje, od prvních ulic ještě nedotčených nepořádkem až po ohořelá auta a zavražděné lidi. A rozvíjení vlastních emocí diváka, kterému není řečeno, co si má myslet, ale je pouze veden k tomu, aby se díval – vrcholí v poslední místnosti, kde celou stěnu naproti vchodu zabírá záběr na velký dav a v dalších dvou jsou na černém pozadí napsána hesla na zdech města.

„Báli jsme se Západu. Útok na nás z Východu“, „Včera přátelé – dnes vrazi“, „Jsme s vámi, buďte s námi“, „Lenine, vstávej – Brežněv se zbláznil“, „Pravda je větší než moc“, „Nezapomeň: cenzura je konec pravdy“, „Ivane, jdi brzy domů“, „Pravda je větší než moc“. Nataša se prochází s Koljou. Máma“, „ztratili jsme pět bratrů – teď je celý svět s námi, nemáme proč truchlit“, „1945 osvoboditelé, 1968 okupanti“. A ještě jedna věc: „sovětští okupanti věřte mi, je pro mě těžké dát takovou definici, ale bohužel je to pravda “ – řádky z „Rudého práva“ z 25. srpna 1968. „Naše město zažívá možná nejtěžší chvíle v novodobé historii. V minulosti byla naše Praha vícekrát napadena cizími vojsky. … Poprvé v historii bylo naše město napadeno vojsky spřátelených a spřátelených zemí.“ z projevu pražského výboru KSČ . Provolání načmárané na zdech a vytištěné na podomácku vyrobených letácích se dotýká duše s jakousi zvláštní absencí agresivity, přátelskosti a vřelosti lidských citů – a s pocitem zmatku, který to všechno překonává.

Tento pocit vzájemného zmatení je možná tím hlavním, co sovětskou a českou stranu spojuje, ale zároveň zvýrazňuje rozdíly mezi nimi. Rozdíly jsou nepatrné, ale zcela zjevné. České texty jsou plné švejkovského humoru, jsou plné osobních zájmen „naše země“, „naše město“, „my“, „vy“ , jejich tváře jsou někdy otevřené a usměvavé, jindy smutné nebo rozzlobené, ale vždy plné citu. Dokonce i ve chvílích konfrontace se spíše snaží křičet na konkrétní lidi v tancích, než aby nějak ublížili, ponížili, zničili „nepřítele“. Jako by tito lidé dělali jemný rozdíl: mezi mocí a jednotlivcem, mezi veřejným a soukromým prostorem. Tyto entity mohou být v opozici „my už víme, že není nic, co by ruští vládci nedokázali, kategorie pravdy a morálky jsou jen machinace imperialistů“ , nebo mohou být spolu „my jsme vám sloužili, vy jste si nás vybrali“ , ale soukromé a oficiální nejsou totožné, nejsou si rovny. Prohlášení sovětské agentury TASS jsou ohromující, šablonovitá a klišovitá a zdánlivě neponechávají žádný prostor pro individualitu. Obzvláště šokující jsou však tváře a postavy sovětských vojáků. Unavení, sklíčení, skleslí, neusměvaví lidé v uniformách, připomínající ono dřívější vítězství, jako by si od Velké vlastenecké války nikdy neodpočinuli. Mnohé z nich připomínají trpělivé, rezignované tváře rolníků na Dmitrijevových a Lobovikovových fotografiích. Nejsou ani rozzlobení, ani krvežízniví – ale jako by nevěděli, co přesně se po nich chce a co by se jim mělo odrazit ve tváři. Lidé, kteří byli omezeni na svou úřední funkci a nezbylo jim právo ani na lidskost – na projevy lidskosti. Na jednoduché pocity. Jednoduché emoce. Smysl pro vnitřní hodnotu vlastního života i života druhých..

Z této části se vám chce brečet. Protože nevím, jak ostatní, ale já jsem si nemohl pomoct a napadlo mě pár žhavých myšlenek. Jako například myšlenka, že pošlapané výhonky jednoho pramene nám připomínají mnoho jiných výhonků a pramenů, které nikdy nevydaly přátelské výhonky – v zemi, která poslala tanky do Prahy. Nebo paralely s řečí pronesenou tlumeným, nevzrušeným hlasem, s podivným napůl zmateným úsměvem „Utopila se“ – ve chvíli, kdy se od vás očekávají vřelá, živá slova. Veškerá absurdita vlastního systému, jeho klišé a stagnující, archaické, prázdné formule, veškerá touha lidí, kteří svou vnitřní otupělost dusí brutalitou, „PR akcemi“ nebo vodkou, se stává viditelnou, viditelnou na pozadí různých tváří a textů. A tady začínáme jako pologramotná vyjící žena plakat nad námi všemi, prostými i komplikovanými, „z lidu“ i „z inteligence“, s mocí i bez ní, zamrzlými, otupělými a cynickými, kteří nevěří, že existuje pravda nebo nepravda, kteří se cítí izolováni jeden od druhého i od rytmu života a kteří se stále vracejí do téhož kruhu pekla.

Předpokládám, že se najdou tací, kteří budou tvrdit, že výstava o roce 68 je určena k „manipulaci“ nebo „očerňování“. Tomu odporuje i samotná fotografie s její uštěpačnou významovou zřejmostí. Fotografie Josefa Koudelky, která zde plní svou základní, základní funkci – ukázat zdánlivě pochopitelné, ale jaksi zapomenuté či nepovšimnuté v běžném životě.

Výstava Josefa Koudelky Invaze 68. Praha“ pořádá Nadace Aperture, Centrum fotografie bratří Lumiérů ve spolupráci s Josefem Koudelkou a vydává ji Magnum Photos.

Joseph Koudelka/Magnum Photos

Z knihy Invaze: 68 Praha Aperture, září 2008 . .